Začátkem téhle story se vracím do března. Při shánění dárků ke druhým narozeninám „Trojky” jsem totiž nechtěně procitla z blažené nevědomosti. Co se stalo? 

Vlastně nic. Jen jsem si uvědomila, že se bláznivě rychle přiblížil konec domácího režimu. Deset let rodičáku zmizí. CO BUDU DĚLAT? KDO TO VÍ? 

Hříčky osudu

Ač jsem holka podnikavá a nerada se nudím, osud mi pracovně nepřeje. Ten opičák mi hází klacky pod nohy jeden za druhým. Air Bank, kde jsem léta obývala pražskou pobočku a vypracovala se na manažerku, v Trutnově nemáme. Copywriterskou praxi, kterou jsem si udělala během rodičovské a následně si brousila zuby na pracovní smlouvu v marketingové agentuře, mi rozdrtila AI. Jsem v tahu!  

„Však ty si nějak poradíš.” Mrkne na mě spiklenecky manžel. „Jako vždycky.” To se lehko řekne. Jenže za těch deset let doma mi dost ujel vlak. Spíš odfrčel rychlostí šinkansenu do dálek, kam už jako čtyřicítka s přibývajícími dioptriemi nedohlédnu. Jak říká naše baskytaristka z kapely „Pájo, seš fosil, smiř se s tím.”  

OK, jsem fosil. Ale chci být mladý, krásný a perspektivní fosil! Žádná zkostnatělá sušenka odevzdaná osudu. Teď chci začít žít podle svých představ. Ale jak na to? 

Mám na koučování? 

Na facebooku zavadím o text: “Máš na to, stát se koučem? Zjisti to!” Jo, tak tohle téma mě vždycky zajímalo. Tak nějak tuším, kdo ten kouč je, ale co vlastně dělá? Okamžitě klikám na odkaz. Do půl hoďky mi drnčí mobil. Tomu říkám rychlost! Za pár minut mám domluvený termín na otrkávací vstupní pohovor. Po něm se culím jak měsíček nad hnojem, tohle se mi líbí. To by mohla být práce pro mě. 

Jsem vhodný kandidát. Dostávám nabídku k úvodnímu kurzu, kde se naučím základní koučovací techniky a zjistím, zda je to job pro mě. Stojí sice raketu, ale láká mě. Moc mě láká! 

1. Nabyté vědomosti se mi budou hodit do pohovorů a případně v další manažerské praxi. 
2. Naučím se po deseti letech doma mluvit zase v souvislých větách. (TO HLAVNĚ!)

Chyba nenalezena. Po zhodnocení všech pro a proti se hlásím na startovací kurz. Začíná už koncem měsíce. Těším se jak malá, jenže přijde zpráva. „Pro malý počet studentů se kurz posouvá na konec dubna.” Sakra práce!

Hora lejster

Začátkem dubna zavadím o hromadu dokumentů, kupící se na našem baru. Už se chtějí nastěhovat do šanonů. „No jo, tak já to udělám!” Prodírám se výpisy za vodu, elektřinu, instrukcemi na dětský zábor, když tu mi v ruce přistane výpis ze sociálky. 

Výše rodičáku… bla bla bla… poslední výplata říjen 2026. COŽE? Jak říjen 2026? Vždyť ho mám až do května 2027! Do tří let „Trojky.” To jako že po létě nastupuju do práce? PROBOHA KAM? Co teď seženu? Bude okurková sezóna. Panikařííím! 

„Zlatóóó!” volám na manžela, pojď sem prosím!” Přiběhne s děsem v očích. „Co se stalo?” ptá se při pohledu na mé koulející se slzy. „Víš, že mi končí rodičovská už v říjnu?” „Do kelu”. ujede mu. No nic, na slzy je brzy. Utřu poslední mršku z tváře a otvírám jobs.cz. To by bylo, aby nebylo!

Pozice snů 

A hele. Hned na první stránce hotový dream job! „Manažerka přepážkových pracovníků v Kooperativě na Trutnovsku.” Okamžitě čtu požadavky – splňuji, splňuji, splňuji… odškrtávám. Je to v suchu! Jako bývalá manažerka Air Bank pobočky tohle prostě dám. Okamžitě ladím CVčko a píšu motivák. Za hodinu a půl se mi rozdrnčí telefon. „Zveme vás na první kolo pohovoru.” To bude osud! Pozice je mi šitá na míru. Jsem odhodlaná rozmetat všechny protikandidáty na prášek. Tenhle post si urvu. 

Jenže deset let doma je sakra znát. Tři dny v kuse šprtám leadership, předávání zpětné vazby a další manažerské dovednosti. Studuji firemní kulturu Kooperativy… jsem ve svém živlu. Tohle mě baví! Já jim předvedu, kdo je Pavla Jirásková!

Manažerský match

V den pohovoru ještě skočím na pobočku Kooperativy udělat mystery shopping. Chci zjistit, jak to tam chodí. A hlavně jestli mi hlava naskočí do manažerského módu. Protože – co když ne? Obav netřeba. Mysl jede na plné koule. Slupnu oběd, sesumíruju poslední myšlenky a razím na pohovor s regionální manažerkou.  

Ježíš, to je čupr „baba”. Energická, vtipná, vlídná a přímá zároveň. Okamžitě si s ní notuji. Neskrývá nadšení z mé „dokonalosti”. Poznatky z mystery jí vyrazím dech. A už ke mě hovoří, jako k budoucí kolegyni. Dozvídám se, že jediná z dvaceti kandidátů postupuji do druhého kola. „Jestli uspějete, je to vaše.” Ha! Kein stress! Jsem prostě dobrá!

Druhé kolo mám za týden. Čítá asi dvanáct psychotestů a online pohovor se zástupci z HR oddělení a psychology. Nechybí v něm úkoly typu role play, na jejichž přípravu je mrtě málo času. Po třech hodinách testování mé osobnosti a dvou hodinách callu se loučím vysátá do morku kostí. Tohle byl brutáááál. Cítím se jako pes spráskaný tisíci řetězy. Určitě jsem to nezvládla. 

Nezvládla. AU! Dostávám facana do nejbolestivějšího místa. Moje ego utrpělo popáleniny třetího stupně. Verdikt: Kladení uzavřených otázek působících direktivně. Školácká chyba! Jak jsem na ni mohla po deseti letech doma zapomenout??? Za dva měsíce bych byla super manažer, kdyby…
…kdyby-chyby! 

Show must go on

Každý den čučím na jobs. Pozice žádná! Dnes, za týden, ani za měsíc. NIC! Holt jsme prdelákov. Podobná šance se zde vyskytuje maximálně jednou za deset let. GAME OVER. 

„Ne, teď nechci kurz koučování, vůbec se mi nehodí. Musím si najít práci!” brebentím, když mi dorazí skripta. Při přečtení první kapitoly mám pocit, že se vydávám do nějaké sekty. „Kam jsem to zas vlezla?” A takových peněz! 

Než začne první hodina, podaří se mi tok myšlenek v makovici přeházet na pragmatičtější rovinu. „Když už to máš zaplacené, vytřískej ze školení co nejvíc!”. A tak házím předsudky do koše a vstupuju na první online lekci. „Jaké to bylo?” ptá se mě manžel, když po třech hodinách opustím virtuální studovnu. „Úžasný! Skvělý! Dokonalý! Setkala jsem se s hromadou zajímavých lidí, každý mě chtěl za parťáka k tréninku. Normálně mi to koučování šlo.” Melu páté přes deváté.

Šest týdnů každou sobotu dopoledne trávím tři hodiny školením, v týdnu trénuju s kolegy praxi. V průběhu kurzu se mi navíc ozve profesionální koučka, se kterou mám předplacené čtyři hodiny osobního koučování jako bonus ke škole. Nestačím zírat! Přicházím si sama na tolik věcí, jako nikdy v životě. Skvěle mě vede a já jsem ohromena, jak moc mi pomáhá. A to je v kurzu něco málo přes rok. 

Volba srdcem

Před naší třetí hodinou ji píšu: „K”, prosím tě, nevím co s prací, kam se vydat. Můžeme naši další hodinu zaměřit tímto směrem? Chci zjistit, kam mě srdce táhne.” „Jasně.” dostávám okamžitou odpověď. Vzhledem k okolnostem si vybírám mezi: klasickým zaměstnáním – finančním poradenstvím – koučováním. Vsázím na zaměstnání, je nejpragmatičtější. Určitě vyhraje… ale co když ne? 

Přátelé, na tuhle hodinu nikdy v životě nezapomenu! Čáry, kouzla, magie. Díky dvěma vizualizačním metodám si odnáším výsledek, o  jehož správnosti nepochybuju – vítězí koučování a finanční poradenství dohromady. Zaměstnání zmizelo. Byl to jen starý naučený program v hlavě – po mateřské nastupuješ do zaměstnání. Moje srdce má však jiný názor. Navíc mi vzkazuje: „Ještě máš čas, nespěchej.” Zajímavé!

Je rozhodnuto

Mám směr. Hurá! Dveře s lukrativní nabídkou finančního poradenství se mi otevřou během pár dní. Od kolegyně v koučování se zároveň dozvídám, že jsem jí byla doporučena k tréninku naším mistrem jako jedna z nejlepších. Všechno klape. Chybí poslední schůzka s ředitelem finančních poradců a rozjíždím oboje. Ta dopadne také skvěle, jen jedna malilinkatá věc, není podle mých představ. Raději si nechávám pár dní na rozmyšlenou.

Při cestě zpět mi všechno dojde. Oba obory jsou fajn, u obou si ale budu muset udělat certifikace, hodně se učit a vybudovat byznys. „Není toho najednou trochu moc ke třem dětem? Proč chci vlastně obojí? Nepředstavuje finanční poradenství jen zadní vrátka jistoty, kdyby mi koučování nešlo? Z jakého důvodu volím opatrnou variantu? Vždycky se přece vrhám do věcí po hlavě. Než zaparkuju auto, mám jasno. Bude ze mě profesionální koučka s akreditovanou certifikací od ICF. Hotovo. Tečka. Finanční poradenství škrtám. Slyšíte tu ránu? To mi spadl šutrák ze srdce.

Úvodní kurz končí a já pokračuji dál. Chci do roka a do dne získat mezinárodní certifikát ACC. Ale hlásím se rovnou na druhý stupeň akreditace, PCC. Když mistr, tak mistr. Během úvodního kurzu se mi přihlásí ke koučování dvě klientky, se kterými navazuji dlouhodobou placenou spolupráci. Ohromně mě naplňuje jim pomáhat. Oběma se během těch pár lekcí se mnou převrátil život k lepšímu. Náhoda? Určitě, ale co když jsem tomu přece jen maličko přispěla…? Boží představa!

Práce v souladu s mým JÁ

Uff, rozhodování mám za sebou. Směr je daný. Zpátky ni krok. Teď už jen vybudovat fungující byznys :-D. Veškeré nápady, podněty a myšlenky si píšu a během léta zalézám do skript. Čekají mě dva interaktivní online kurzy v řádu desítek hodin každý, čtyři kurzy samostudia, čtvery skripta a hodiny tréninku s parťáky. No masakr, žádná zívačka pro zevláky!  

Nečekám, že vše půjde hladce. O tom to přece není. I natlučený nos mě posune dál k vysněné práci, která mě bude naplňovat nejen z finančního hlediska, ale především z lidského. K práci, při které budu šťastná, svobodná a sama sebou. Budu pomáhat lidem kolem sebe a přitom mít čas na rodinu a hlavně prostor, si taky někdy odpočinout!

Držte mi palce a sledujte #ProjevSveJA.

Třeba se o nějakém držkopádu dočtete v některé z dalších kapitol. Necháme se překvapit.  
Jo a joke na závěr: v koučování nejsou žádné uzavřené otázky ;).

S úctou vám všem,
Pája Jirásková

© Ing. Pavla Jirásková / 2026
Všechna práva vyhrazena