Nemožné se stalo skutečností. Po třech letech vyrážím s kamarádkami M a B na wellness víkend do Vrchlabí.

„Jak jste na tom holky?” volám těm dvěma už celá nedočkavá se zabaleným kufrem. Ozve se mi M „B mě právě naložila a valíme k tobě.” Mrknu na hodinky. Tak to bude o fous. Cesta do Trutnova potrvá kolem hodiny a následující přesun do Vrchlabí 45 minut. Hned na úvod pobytu jsme si zaplatily privátní wellness, začíná za 2 hoďky. „Stihneme to?” Uvidíme.

Prosím, uneste mě

Za 55 minut to nevydržím a vytáčím M znovu. „Kdepak vás mám kočky?” „Dojezd 15 minut, zdržely nás světla a náklaďák.” Nervozita stoupá. Bude to na minutu. Začínám se loučit s manželem, pusinkuju „Jedničku”, „Dvojku” i „Trojku”. Snažím se nevnímat slzičky a nepřestávám prnďata ujišťovat, že se jim maminka vrátí. Vrátí! A jaká! Zbrusu nová, odpočatá, a snad i více tolerantní k jejich nepříjemným hlasovým projevům. 

Popadám kufr a jdu stepovat před barák. Čas se neuvěřitelně vleče. Konečně se objeví auťák v zatáčce. Jsou tu! Holky moje milovaný! Zvedám kufr a ještě naposledy všechny obejmu „Pápá, lálá!”

Hned po nasednutí vytasím triumf „Holky, mám tři Frisca na uvítanou!” Asi je necháme až na pokoj, ať si můžeme připít všechny? M se nešťastně zhroutí do sedačky „Já bych si už dala.” přiznám se, že i já mám nutkání naše setkání oslavit, ale je mi to vůči řidičce nefér. „Jen si dejte, holky. Na nic nečekejte, užívejte! Stejně nemám chuť. Dopiju si kafíčko” povzbudí nás B k činu. Vždyť to říkám, boží kamarádky. 

Vytahuju klíče na nichž nechybí přívěšek ve formě otvíráku. Slyšíte to slastné zasyčení? A znovu. Okamžitě se otáčím dozadu a podávám M lahvičku. „Na naši dámskou jízdu! Huráá.” „Holky, právě vypínám hlavu, nic po mě nechtějte.” oznamuji v zápětí. CVAK – vypnuto!

Ztracena na patře 

U hotelu zastavujeme přesně na čas začátku wellnesska. Urychlujeme check in a letíme do druhé patra, naházíme kufry na zem, oblíkáme připravené župany a vyrážíme do wellness. I tak máme 20 minut zpoždění a k tomu brutální hlad. „Můžeme si přiobjednat ovocný talíř?” zachraňuje situaci M. „Bohužel dámy, už je příliš pozdě!” „A můžeme si s sebou vzít vlastní okurky a jablka?” při vidině vylemstání prosecca, které nás čeká naložené v ledu, nutně potřebujeme něco zakousnout!” „Samozřejmě!”

Otáčím se na kramfleku a letím zpátky do pokoje pro vlastní zásoby. Prozřetelně jsem těsně před odjezdem udělala menší nákup. Teď se hodí. Jenže kudy vede cesta na pokoj? Kroutím hlavou na všechny strany. Tudy jsme šly? Vůbec to nepoznávám. Chodba kterou objevím v zápětí nevypadá, jako naše. „Bože, vždyť máme pokoj na stejném patře vzdálený sotva 50 metrů! Kde je?” Jenže čas běží! Potupně se vracím zpět. „To jsi rychlá!” kvitují holky a otáčí se směr privátní zóna. „Ne, já zabloudila!” „Cože?” koukají na mě obě jako na Tatara. „No prostě jsem nenašla cestu na pokoj!” to už se řehtáme na celé kolo. „Blondýna s vypnutou hlavou, co čekáš?” tlemíme se. M jde nakonec se mnou. Hodná holka. „Tak těhle zamčených dveří jsem si vůbec nevšimla!” Po jejich otevření kartou, už je vše jasné! 

Privátní zóna je přizpůsobená pro páry. Překvapivě! Do vířivky se vejdeme dvě, stejně tak do sauny. Jenže my jsme sehraná parta! Vůbec nám to nevadí, jedna se saunuje, druhá střídá procedury a já vegetím ve vířivce. Probíráme pracovní záležitosti, pohovory, rodiny a dalších milion témat. Neviděly jsme se taaaak dlouho. Musíme si všechno říct. Budou nám dva dny stačit? 

Zásoby proti pokousání

Na pokoji už nikam nespěcháme. Díky mé prozíravé mysli a nákupu pro celou výpravu s chutí slupneme celozrnné rohlíky, paštiku a všechnu zeleninu. Uff, to bylo o fous. Já, když jsem hladová, tak koušu! 

Jsme syté, spokojené, umyté, je čas se vystajlovat a vyrazit na procházku do města. Cestou ven ještě rezervujeme stůl na večeři v místní restauraci. Sluníčko probleskuje mezi střechami baráků a pomalu zachází za krkonošské vrcholky. Potulujeme se centrem a koukáme po lokálech, kde si dát kafíčko. Nakonec se nám ale nikam dovnitř nechce. Venku je tak krásně! Po hodince a půl jsme příjemně unavené, a tak akorát naladěné k jídlu.

Pochutnáme si na luxusní večeři a pakujeme se do postele. Dnešní cíl je jasný, pořádně se jednou za rok vyspat. S úderem desáté hodiny všechny spokojeně usínáme s ševelícím potůčkem pod okny. Dokonalá dovolená.

Snídaně šampionek 

„Holky, vstávat!” protne nemilosrdně ranní čerstvý vzduch v pokoji ostrým hlasem velitelky M. Snídaně čeká! Nechce se mi z vyhřátého pelíšku. Vidina švédského stolu je ale silnější. Překotně se oblékáme, vždyť máme zas od devíti proceduru! Holky jsou hotové v cuku letu. Nechápu, já jsem úplně nemožná! Přehrabuju miliony věcí a ne a ne si vybrat hadry na sebe. „Dělej, mám hlad!” povzbuzuje mě B. Jenže s vypnutou hlavou je oblékání opravdu nelehký úkol. Nakonec nad vším mávnu rukou, natáhnu si první věc a jdeme snídat.

Přátelé, tomu říkám švédské stoly! Vajíčka na tři způsoby, klobásky, slaninka, sýry, salámy, domácí buchty, ovesná kaše, jogurty a tisíce doplňků, posypků, semínek atd. Bylo tam všechno, na co si vzpomenete. K tomu hektolitry nejrůznější kávy z luxusního kávovaru, džusy, limči, čaje a dokonce i ovoce na smoothie.

„Všimla sis toho chladícího se prosecca v pravém rohu místnosti?” pošeptám spiklenecky M. „Néééé.” vytřeští oči a už mě tahá za ruku. Přece nebude pít o půl deváté ráno sama, to dá rozum! Moc dobře ví, že jí v tomhle nikdy nezklamu. Dokonce i B si jde po čtvrtém snídaňovém chodu pro sklenku. „Konečně, už jsi naše!” usmívá se na ní M. „To ti to trvalo!”

Na proceduře, objednané od devíti hodin, se po půl hodině střídáme. Dvě si užívají snídani, třetí zábal s masáží obličeje. Po půl jedenácté se všechny sejdeme v jídelně u poslední ranní sklenky. „Vyrazíme na rozhlednu Žalý?” ptá se B. „Je to asi pět kilometrů.” „Tak to je brnkačka, za hodinku tam jsme.” souhlasím. „No, píšou tu výšlap na dvě a půl hodiny.” vyvádí mě z omylu M. „A jééé, to bude makačka… No, vlastně proč ne, času máme dost!” nejistě souhlasím. Pobalíme fidlátka, nakoupíme oběd a vydáváme se směr rozhledna. 

Vražedné stoupání 

Ještě neopustíme Vrchlabí a už máme za sebou první brutální prďák. „Děláte si ze mě srandu?” kouknu na ty dvě vesele stoupající do kopce. „Už nemůžu!” Na rozdíl od nich, které jsou už po dětech dobu v tréninku, já teprve začínám. Shovívavě se na mě usmějí a zpomalují tempo. „Zatracenej těžkej koženej batoh! Kdybych věděla, že půjdeme túru, vzala bych si sportovní! A to jsem se na to ptala. „Prý nééé, žádnou túru nečekej, budeme courat po městě!” „Prdy vrdy!” otáčím se jako že naštvaně na holky. V podobném duchu se špičkujeme celou výpravu. 

Aspoň, že jsem si na poslední chvíli přibalila pohory. To B už sundává své městské kožené kotníkové boty a chladí oteklé nohy v ledovém potůčku. „Bože, to je vedro!” Sluníčko opravdu pálí. Na duben má nezvyklou sílu.

„Tak kde dáme check point?” ptá se M a zacinká sportovním batohem, v němž táhne dvě plechovky piva. S B se poctivě střídají. Já si své Frisco s litr a půl velkou magnesii s obědem nesu poctivě sama (v tom zpropadeným batohu, co se mi přisál na záda). „Stoupáme teprve půl hodiny.” upozorním žíznivou M pohledem na hodinky. „Sakra práce, jsem vyprahlá jak Sahara.” lamentuje. Pak se otočí a úžasem vydechne „To jsou panoramata!” Celé natěšené hledáme místo s nejpěknějším výhledem do kraje. Objevit ho, nás stojí ještě pěkných pár desítek metrů výšlapu nad moře. 

Panoramata přátelství 

Najednou se před námi rozprostře louka. To je ono! To pravé místo k odpočinku s dechberoucími výhledy. „Na nás holky. A další společnou báječnou dovolenou!” Přiťukneme si, obejmeme se a pořizujeme selfie, z nichž se později stanou nejkrásnější momentky celého víkendu. 

Pro tenhle okamžik, stojí za to žít! I když jsme zpocené, upatlané, ošlehané větrem a spálené sluncem. Teď jsme tady, pod vrcholky hor, jen my tři. Kamarádky do deště, které drží dlouhá léta spolu, i když se málo vídají. Holky, které si mohou všechno říct. Přítelkyně, co se nesoudí a podporují jedna druhou a hlavně, baby, které si umí ze sebe udělat prču, nehašteří se kvůli hovadinám a mají stejný smysl pro humor. S těmahle holkama šla bych světa kraj. Jen bych si do SPORTOVNÍHO batůžku přibalila svou milovanou rodinku. 

„Dá se nějak zastavit čas?” Asi těžko, letí jako splašený a ukazuje po druhé hodině odpoledne. „Jdeme až nahoru?” Dobrá otázka, od čtyř jsme nahlášené do veřejného wellness, to nemůžeme stihnout. Jenže od vrcholu nás dělí posledních pár set metrů. „To dáme!” Po třetí hodině dosahujeme cíle a vybalujeme obědy. Točené pivko je nám zaslouženou odměnou. Musíme přece doplnit minerály. 

Před čtvrtou hodinou vyrážíme zpět. Cesta dolů je opravdu snazší disciplínou. Ale stejně nemáme šanci. Dveře wellness rozrážíme s více než hodinovým zpožděním. Mé ztuhlé svaly už volají po bublinkové péči. Okamžitě lezu do vířivky a nastavuju opuchlá chodidla tryskám. „Aaaah, to je úleva.” holky vyzkuší i saunový svět. Nechtělo se nám, ale nakonec se stala z wellness příjemná potúrová tečka. 

Z horalky rockovou hvězdou 

Nastal čas nahodit rockovou fazónu. A že jsme s přípravou nešetřily! Během hodinky se z upachtěných horalek staly tři kočky, které si vysloužily uznalé hvízdnutí místních borců, poflakujících se na lavičce. Naše kroky totiž vedly do místního vyhlášeného music baru na rockový koncert. Když dámská jízda, tak se vším všudy! 

První kapela mě totálně odrovnala. Super show, zpěvné melodie, vtipné texty. „A teď všichni sednout! Píseň si to žádá!” „Cože? Blázni blázniví, vždyť se tu v kotli u podia umačkáme!” Jenže to už se válelo celé publikum na zemi. „Mám šaty.” hlesla jsem nešťastně! V tu chvíli mě stáhla něčí ruka dolů. Chytly jsem se s M a B kolem ramen a čekaly, co bude dál. Nic… nic…  abych vytěsnila z mysli křeče, vytáhla jsem mobil a videm se snažíla nevšední moment zachytit. V tom se zvedl les těl. „A kdo vytáhne nahoru mě?” Ještě že mám po boku parťačky. 

Po půlnoci dohrála i druhá kapela. Hurá na kutě. Jenže je poslední noc a my si ještě nestačily všechno říct. Naše zážitky vzrušené hlasy přerušuje až B o půl třetí ráno. „Musíme včas vstávat na snídani, tak dobrou.” připomene skvostný raut. „Dobrou.” „Dobrou.”

Zbytek pobytu utekl jako voda v pohodovém tempu i atmosféře. Jedno zjištění pro mě bylo ale stěžejní. S vypnutou hlavou se opravdu těžko funguje. I ty nejbanálnější činnosti se staly nepřekonatelným problémem. Přátelé, já byla celou dobu tak nemožná! To si ani nedovedete představit. Namalovat – problém! Obléknout – problém! Vybrat jídlo – problém! Najít cestu na pokoj – nevyřešitelný problém! 

No a co? Restart jednou za tři roky si přece můžeme dovolit. I hlava občas potřebuje oddych. Na hodinu, den a třeba i celý víkend nic neřešit a nechat věci jen tak plynout. On se svět nezblázní! A když jo, jeho problém. 

Vy si dokonale vyčistíte mysl od škodlivin, zapomenete na blbosti a uvolníte místo příjemným myšlenkám. A to za to stojí!

Čtěte můj blog a nezapomínejte:
„Odpočinutá máma je milionová máma“ 

S úctou vám všem,
Pája Jirásková

© Ing. Pavla Jirásková / 2026
Všechna práva vyhrazena