Letní prázdniny jsou tu! „Mamí, já se tak děsně moc těším!” vykřikuje „Jednička”, šermující vysvědčením se samýma jedničkama před mým čumákem. „Těšíš se taky tak?” S úšklebkem se na ni zaculím. „To víš, že jo!” V duchu už mi ale jede ten šílený kolotoč. První měsíc prázdnin máme našvihaný na minuty. Jak jen tohle všechno zvládnu ukočírovat?

Logistické inferno začíná

Uff, jdeme na to! Takže první úkol – zabalit na týdenní dovolenou v Čechách celou rodinu. Zítra dopoledne odjíždíme. Se známými hodláme obsadit jednu překrásnou starodávnou vilu nedaleko Hřenska. Devět dospělých, pět dětí a čtyři psi. Jo, tohle bude dobrá jízda. Jsem na to dost zvědavá.

Sbaleno! Ještě uklidit ten svinčík v kuchyni a můžeme odjet. Jupí. Po tříhodinové cestě v brutálním pařáku, jedné zastávce na vykoupání v řece a zmrzlině, která víc než v puse skončila na tričkách „Dvojky” a „Trojky”, se za štěkotu bafanů vrháme do otevřených vrat.

Starobylá past na děti

Ubytování je naprosto úchvatné. Jen výstup do prvního patra, kde máme mít pokoj, je hodně „o držku” i pro mě. Tady nebudu moct pustit „Trojku” samotnou ani náhodou. I „Dvojka” bude mít co dělat. Nad pokojíčkem mě přechází zrak. Doslova! Krásné keramické vázy a další dekorace, kam se podívám, vestavěné postele z masivu, žebřík na vyvýšenou plochu, jíž dominuje knihovna s gaučem, manželská postel na řetězech uprostřed pokoje a okna proklatě u země.

Přátelé, dobová atmoška, jak má být. Jenže co ten žebřík? Co ta nízká okna? A co manželská postel bez zábran na všech stranách? Místo úžasu tak řvu: „Zlatóooo, pojď okamžitě sem!” Mám pocit, že tuhle dovolenou nemůže ve zdraví přežít ani jedno z našich dětí. „Jé, tady je to krásné,” nechápe moje rozčarování a děs v očích manžel. Když začnu vypočítávat rizika, je mu vše jasné. Nejprve stěhujeme dekorace na vyvýšenou podestu, kam nikdo nedosáhne, hned potom musí zmizet žebřík. Taaak, teď se k nim nikdo nedostane. Okna, postele a další nástrahy řešíme za pochodu.

Venku je 40 stupňů. Beze srandy. V celém Česku padají teplotní rekordy. Kdo se chce ochladit, jede do Chorvatska. Tam hlásí ucmrndnutých 28 stupňů Celsia. První noc chcípáme vedrem. Ale životy našich tří miláčků jsou přednější. Po jejich uspání nekompromisně zavírám okenice, dveře jistím koštětem zvenčí a jdu se bavit s dospěláky. Snad to nahoře přežijí.

Prosecco, vířivka a ee-krize

Přežily! Nejen první noc, ale i všechny další. Vedra vystřídalo polojasno a v půlce týdne i lijáky. Počasí se umoudřilo. Trávicí trakt „Trojky” nám ale tropil paseku dál. Nejslavnější větou celého týdne se stalo: „Mamí, já mám ee!”, která se obzvlášť první dny, kdy chytil průjem, ozývala každou minutu. Pak přišlo vysvobození: „Mamí, já mám NEee.” No tak hurá! Už jsem myslela, že budeme muset zajet pro větší zásobu plen.

Přiznám se, že jsem záviděla zbytku dospěláků, že nemusí přebalovat, převlékat, uspávat a být každou vteřinu k dispozici svým drobkům. Naše prnďata byla na dovče nejmenší. Ale kde je parta správná, tam se to všechno nějak srovná.

Tři mlaďáci, jak jsme říkali dvěma holkám a jednomu klučinovi ve věku lehce přes dvacet, byli naprosto úžasní. Ač nemuseli, neskutečně s prckama pomáhali. A tak se stalo, že jsem si vychutnala i veget ve vířivce s proseccem. Opravdu! Dokonce i karetní hru jsem několikrát začala hrát. Ano, ostatní svéprávní takto trávili každou chvíli dovolené a já jim, ruku na srdce, občas záviděla, ale stěžovat jsem si nemohla ani omylem.

Čas odjezdu se rychle přiblížil. Rozhodnutí osazenstva ale znělo jasně: „Užíváme do poslední chvíle.” A tak jsme i poslední noc hráli do dvou do rána detektivní hru. Museli jsme přece zjistit, kdo je vrah, no ne? Jen ten budíček pak přišel šíleně rychle.

Z Lužických hor do první pračky

Sobotní ráno byl masakr. Děti zabavit, všechno zabalit, uklidit, připravit věci na zpáteční cestu. Povedlo se. A aby nebylo výletů málo, stavili jsme se ještě na koupališti Sloup otestovat vzdušnou opičí dráhu. „Jednička” si s ní poradila bravurně, tleskám! S narvaným autem i rakví parkujeme před barákem úderem sedmé hodiny večerní. Máme dost. Všichni!

Manžel vyhazuje věci z auta, já zapínám první pračku. Prnďata zaplaťpánbůh výjimečně nezlobí a hrají si v obýváku. V deset jdeme spát uhonění do poslední molekuly.

V neděli ráno se rozdrnčí budík už v sedm ráno. Plán je jasný: dovybalit, všechno přeprat a začít pakovat věci pod stan. Kempovat do Německa se chystáme v noci z pondělí na úterý. Ještě si k tomu v neděli odpoledne střihneme rodinnou oslavu. Není čas ztrácet čas.

V pondělí od rána kmitám, připravuju tašky s oblečením, věci k vodě, na vaření, pleny, lékárnu, šňůru s kolíčky a tisíce dalších nepostradatelných blbostí. V sedm odpoledne hážu nohy na stůl a otvírám pivo. Hotovo! Dobře já! Stan, spacáky, kola a inline brusle má na starosti manžel. V noci už jen pár taktických manévrů a jedeme!

Co se to děje?

Akorát ta „Trojka” je dneska nějaká protivná. Co mu je? V osm večer mu sáhnu na čelo. „Sakra, vždyť on hoří!” Teploměr vystoupá téměř k 39 stupňům. „Třeba se z toho vyspí,” neztrácí naději manžel. „To jo, ale v noci jet nemůžeme, uvidíme ráno,” odvětím mu s obavou.

Ráno je vše jasné. „Trojka” se zmítá v horečkách  a čas dovolené běží. „Tak jeď sám s holkama,” vytasím hrdinskou větu v momentě, kdy se mi slzy derou do očí.

Já se tak těšila! Tak strašně moc jsem se k Lužickým jezerům těšila. Nebyla jsem tam sedm let. Letos jsme tuhle dovču vymysleli místo moře. A co já? Já nic! Budu zavřená doma s nemocným prnďou. Bože, kolik maminek tohle zná? Řekněte, kolikrát se vám stalo, že jste se musely vzdát dovolené? Mně poprvé! Párty a výlety jsem „odprdla” mnohokrát, ale celou dovolenou? Sakra práce!

Jenže strasti nekončí. Aby mohla posádka „A” vyrazit vstříc zážitkům, musím zatlačit emoce a nasadit tryskový pohon. Přebírám všechny společné tašky ve snaze vyzmizíkovat stopy připomínající mou a „Trojkovu” účast na dovče. Po hodině vyflusaně předávám manželovi otěže: „Na, můžeš to naházet do auta.”

Za další hoďku jim už mávám z okraje chodníku s kapesníkem v ruce. Ne, nejedná se o teatrální gesto, ale o nepostradatelnou výbavu. Ty mrchy slzy mi zase tryskají z očí, jako kdyby chtěly nasytit celou Mississippi. Při návratu domů zavadím pohledem o tři perfektně sbalené tašky, připravené na vybalení. Jediné, na co se zmůžu jejich směrem, je pohrdavé odfrknutí: „Vy mi taky vlezte na záda!”

Bermudy v obýváku

Zhroutím se na gauč vedle „Trojky”. Ten se na mě okamžitě nalepí a nepustí. Mám čas přemýšlet. To je nespravedlnost! Chudáci maminky! Zase smrdím doma s nemocným a tím pádem protivným miminem. To jsou teda Bermudy!

STOP!

„Co z toho budu mít, když budu celou dobu nadávat? Zkazím si pobyt doma ještě víc.” Hmm, dobrý převrat v hlavě, tohle bych ještě před dvěma měsíci nevypotila. Jen bych se nechala po celou dobu unášet vírem nenávisti a ukřivděnosti.

Najednou je mi o fousek líp. „Tak co s tím? Co jsem získala? Místo spaní pod stanem svou milovanou postel. Místo každodenního balení na výlety zevling na gauči. Místo honičky pohodu a hlavně ČAS. Hezký! A co s tím udělám?” Hned se dere plán na povrch:

• Zkouknout online lekci koučování, o kterou jsem přišla na první dovolené.
• Přečíst si povinné kapitoly ve skriptech.
• Napsat další kapitolu do blogu Nechte mámu odpočinout!

Najednou mi ten týden nepřijde tak prázdný. Ambice mám přímo velkolepé. Okamžitě se mi vrací nálada. Ještě aby „Trojka” občas spal…

Zrada těla

Nejí, spí málo, pokňourává, je protivný jak zadek. „No jo, vždyť on má ten zadek celý volezlý!” Okamžitě fotím tu spoušť paní doktorce a domlouvám mu prohlídku. Druhý den ho za řevu sirén vleču na dětské středisko. Verdikt: Sedmá nemoc. Už se mu boláčky rozlezly i do pusinky. „Ještě že jsem ho neodstavila ze sunaru!” To je to jediné, co je teď schopen pozřít.

A tak se spolu mazlíme, užíváme každou chvilinku, hrajeme si a… ona je to fakt pohoda. Když nejí, nemusím vařit. Jupí! NEVAŘÍM! Z módu „další masakr” tak vykřesávám dokonalé leháro. A když brouček usne, ladím notebook s online kurzem nebo pročítám skripta. Dokonce i kapitolu do blogu si odškrtávám jako splněnou.

I tenhle týden uteče jako voda. Příjezd skupiny „A” vítám odpočatá a s úsměvem od ucha k uchu. „Mamí, to bylo skvělé, byli jsme tam a tam…“ brebentí „Jednička” a „Dvojka” jí k tomu přizvukuje. „Co jsi dělala ty?” Spiklenecky se na ně otočím: „NIC.” „Jé, tak to jsi měla aspoň čas si pořádně odpočinout!” kvílí. „Měla,” přitakávám s jemným úsměvem. „Opravdu měla.”

S úctou vám všem
Pája Jirásková

P. S. Jo a tu sedmou nemoc jsem od „Trojky” chytila. Celý další týden se mi na jazyku tvořilo tisíce aftů. Jako bonus pěknej humus.

© Ing. Pavla Jirásková / 2026
Všechna práva vyhrazena