Pamatujete si ještě na tu kapitolu, kdy jsem slavila své čtyřicáté narozeniny? Už to bude skoro rok a já vám celou tu dobu tajím jednu podstatnou věc. Představte si, taková jsem já! (Ne, opravdu nebudu mít čtvrté miminko.) Ale dostala jsem ke svému jubileu od rodičů hezkou hromádku peněz. Pěkně jsem si ji uschovala v obálce spořicího účtu a opečovávala. Teď nastal čas ji proměnit za něco unikátního.

Ale za co? Bubny? .. Ohh, tetelím se blahem, jenže ke svým Pearlům od Michala Šindeláře, mé bubenické múzy, mám hluboký citový vztah. A na vysněnou soupravu bych potřebovala téměř trojnásobek. To chce něco jiného. Něco, z čeho si sednu na zadek. A to doslova. Horské kolo!

Sbohem, muzejní kousku 

Že mě to netrklo dřív? To moje stařičké, z náctiletých dob, chtěli už před třemi lety při servisu poslat ze skály. Jakmile mám jednoho krásného dubnového odpoledne volno, vyrážím za doprovodu „Trojky” na průzkum.

„Dobrý den,” zdravím vesele pana prodavače, specialistu a majitele krámku. „Prodávají se ještě vůbec klasická horská kola?” vypálím hned v úvodu při pohledu na plejádu elektrických kol v čele stojanu. „No samozřejmě,” usměje se vlídně. „Jakou máte představu?” „No, tak to vám úplně neřeknu, zaspala jsem dobu. Ale můžu vám prozradit budget.” tlemím se. V jeho pohledu vidím pobavení. Určitě mu právě projíždí hlavou tisíc vtipů o pitomých blondýnkách. No a co.

„Jakou budete chtít barvu?” vrací úder na stejné notě. „To je mi jedno, záleží na vybavení.” Vyrážím mu dech svým postojem. Nejsem přece žádná Barbie! A jako bývalá závodní sportovkyně moc dobře vím, že barva je až na posledním místě. Na druhou stranu, kdyby bylo na výběr…

Nejsem padavka, chci závoďáka!

Co se týče kol, je pro mě výbava španělskou vesnicí. Nevadí! Mám k ruce odborníka. Po patnácti minutách se předvýběr zúží na dva typy. Starorůžové kolo s čínskou velmi dobrou výbavou a tyrkysové s vysoce kvalitní americkou, které je navíc zlevněné. Rozdíl v ceně je tak nepatrný, i když to lepší už zlehka přesahuje můj stanovený limit.

„Které?” vyhrknu na manžela, který vzápětí přivalí do obchodu i s dcerami. „Nad čím prosím tě váháš, vždyť je to jasný!” zakroutí hlavou. „Vítězem se stává…. Tyrkysové! Nejkvalitnější, co mají v obchodě. Je náádherné, miluju tyrkysovou! A dokonce je to zástupce nižší závodní řady. No to mě podrž! Já mám závoďáka.

„Dalo by se vyměnit sedlo?” nepřestávám se všetečnými dotazy. „Tohle je standardní výbava, ideální na traily – tvrdé, úzké, aby se s ním dobře skákalo,” nechápe pan majitel. „No právě! Co vidíte? Skákajícího psychopata na kole, nebo zasloužilou maminku tří dětí? Přeji si pohodlné široké sedlo pro prostorově výraznější měkkou maminku. Chci mít pozadí jako v pokojíčku! To sedlo musí být jako já! (Na mě se také dobře sedí a válí. Zeptejte se mých dětí!). 

Pan prodavač sjede mou figuru od hlavy k patě a zamíří do regálu se sedly. Na první dobrou má v ruce to pravé. „Tohle bude asi ono?” Obrovské, vypolstrované.. „No výborně!” jásám, „Sedlo bychom měli.”

Bohužel rám kola je na mou výšku moc malý. „Ale do tří dnů přijde ideální velikost!” slibuje pan majitel. „Perfektní, to vychází na pondělí.” Koukám do telefonu a rovnou vybírám ze seznamu kamarádek parťačku na projížďku. V je holka do nepohody, se kterou jsem v dětství závodně lyžovala a hrála tenis. „Vyzývám tě na první letošní projížďku na kole. Uskuteční se v pondělí po deváté hodině ráno,” píšu.. a.. odeslat! „Super, těším se!” dostávám obratem souhlas od V.

V pátek mi cinkla zpráva od pana majitele. Rám dorazil a kolo skládá dohromady. „Úžasné! Já budu mít po pětadvaceti letech nového horáka, jupíííí!” V pondělí ráno nemůžu dospat. Hned jak odvezu „Trojku” do jeslí, mrskám do obchodu. „Jééé, to je krasavec,” pohladím sedlo svého nového přítele na cesty. „Budu potřebovat ještě držák na lahev, lahvičku, zámek a kapsičku,” vypočítávám. Pan prodavač ochotně předvádí modely a rovnou mé favority montuje na kolo.

Z nuly rovnou na dvacet

Nedočkavě se ohlédnu ven. Za výlohou se totiž mihla kudrnatá kštice. V už čeká venku. „Můžu si u vás ještě naplnit lahvičku vodou?” „Jistě.” „Jedeme totiž s kamarádkou hned na vyjížďku.” „Jako teď hned? Vždyť jste na novém modelu ještě neseděla!” „No jistě. Když zajet kolo, tak pořádně.” „Jakou máte trasu?” vyzvídá dál. „Uvidíme, v hlavě mám trať na dvacet kilometrů, ale nebráním se ničemu.” „Panebože,” pokřižuje se pan prodavač. „Moc to nepřehánějte, nebo vás bude zítra všechno bolet,” strachuje se. Je hodný, jenže já si dala předsevzetí, že se dostanu do kondice, a začínám s ním právě dnes.

„Ahoj,” obejmu V před obchodem. „Tohle je můj nový miláček.” „Ohhh, a byl teď na servisu?” „Nééé,” vyvádím ji z omylu. „Teď jsem ho koupila, podívej, jak se leskne.” Nechápavě kroutí hlavou, že jsem ho ještě netestovala. Je snad dvojčetem prodavače?

„Máš vymyšlenou trasu?” ptám se V. „Mně je to celkem jedno, ale urgentně potřebuju kafe! A prďáky do kopce bych nechala až na další turnus.” V je se mnou za jedno. Kdo by taky chtěl šlapat hodinu do kopce na první vyjížďce? Okruh odsouhlasí, a tak se za svitu dubnového sluníčka a ledového vichru z hor vydáváme směr centrum města.

Profčíme náměstí, podjedeme tunelem pod hlavní silnicí a míříme směr louka, která věrně kopíruje hlavní tah na hory až k benzince. Mám radost, aspoň na luční pěšince otestuju svého horáka se vším všudy. „Ty jsi tudy už někdy jela?” ptám se V. Off-road byl její nápad, já bych to střihla vedlejšíma uličkama po asfaltu. „Jasně, je tu super polňačka.” „A kam zmizela?” ptám se po půl kilometru. Zastavíme a koukáme kolem. „Asi utekla,” chechtá se V. „Tak co teď?” Pohled nám sjede na luční, uzoučce vyšlapanou stezku lemující nově postavené výrobní haly. Oběma je nám jasné, že tenhle test horáků bude náročný. „Jedeme?” „Jedeme!”

Strach z patnácti centimetrů

Odhodlaně nadzvednu zadek ze sedla a šlápnu do pedálů. Jako mladice jsem jezdila terénem s klukama vždy v čele peletonu. „Auíííííí.”

Jenže teď je něco jinak. „Já se bojííím!” Pěšinka je sotva patnáct centimetrů široká, vede prudce z kopce, jsou na ní brutální nerovnosti, díry, výmoly a navíc ten zpropadený plot proklatě blízko. Bojííííím? Ne, to není ten správný výraz – jsem podělaná strachy! Ale jedu. Už nemůžu jinak, protože mi V dupe těsně za zády. Jenže tahle roura v cestě je opravdu moooc veliká…

„Hamst.” Zašlápnu to těsně před ní a spouštím nohu na zem. Nedala jsem to. „Dopr…,” zakleje V v momentě, kdy mi málem skočí na záda. „Promíííň,” otáčím se na ni dozadu. Ale ruku na srdce. Radši budu mít V na zádech než rozemletý obličej na zemi.

Ráda bych ji pustila před sebe, ale náročný terén takovéhle výstřelky nedovoluje. „To vůbec nevadí,” konejší mě. „Jeď si, jak potřebuješ.” Zlatá holka. A taky chytrá! Poučena mojí neschopností si po zbytek cesty nechává opravdu velikánský odstup. Konečně jsme za plotem. „Hurááá,” pěšinka zmizela úplně a my si to hrkáme vedle sebe napříč polem.

 „Tak to byl dobrý křest kola,” pokývá uznale hlavou V. „To teda, vše vydrželo.” Pohladím řídítka. „Drrrrrrr,” než přejedeme celou louku, jsme naklepané jak řízky na neděli. Ale benzinka už je na dohled. Bude kafíčkoo!

Spása za odměnu

To je bájo. Sluníčko svítí, kafíčko voní, kolo odpočívá. Dáváme si zasloužilou čtvrthodinku pauzy. Sluníme čumáčky, vychutnáváme každou vteřinu, krndáme a těšíme se na pětikilometrový sešup po asfaltce, který nás čeká vzápětí. „Jedem dál?” Otočím se na V právě dopíjející svůj šálek kávy. „Do sedel!”

Sjezd nemá chybu. Netuším, kolik máme nakuleno na tachometru, ale je to hukot. Nadzvednu se ze sedla, přikrčím za řídítka a užívám si vlající hřívu. Cítím se svobodná, šťastná, volná. Letííím! Bože, proč jsem tak dlouho nejela na kole? S V je to super extra fantastic zážitek.

Bohužel každá sranda jednou skončí. Jsme dole. Tak zase šlapat. S nabranou rychlostí to jde ještě poměrně snadno. Zanedlouho se dostáváme k hlavní silnici, přejíždíme ji a odbočujeme do přilehlé vesnice. Jsme tak v polovině trasy a začínají se mi ozývat sedací kosti. Jestli slezu z kola, už na něj znovu nenaskočím, to vám povídám. Týrání neviňátek! Bože, co bych dělala s tím tvrdým závodním? Upadl by mi zadek.

Na fňukání není prostor, dochází nám čas, a tak šlapeme, co to dá. Nejprve k rybníku, terénem podél pobřeží, nahoru ke hřbitovu a konečně domů. Podtrženo, sečteno – 22 kilometrů. Musíme se pochválit, bez toho to nejde. Děkuju V za vyjížďku a v duchu sčítám škody: jedna bolavá kostrč, naražené sedací kosti, namožené stehenní svaly… no, raději už končím.

Každopádně to stálo za to! Vrátila jsem se zpocená, zmrzlá, hladová a naprosto šťastná. Brutálně jsem si fyzicky mákla a psychicky královsky odpočinula.

Takže, milé maminky, posaďte se do sedla a vyjeďte ven. Otestujte své současné možnosti. Cesta objevování vlastních hranic, toho, co všechno ještě dokážete, je neuvěřitelně osvěžující. Možná vás výsledek překvapí a nakopne víc než ranní káva, i když pak budete skuhrat nad bolavým zadkem. Opravdu, fakt!

Jo a jízda na kole se nezapomíná. Až na ten Off-road. 

Čtěte můj blog a nezapomínejte:
„Odpočinutá máma je milionová máma“ 

S úctou vám všem,
Pája Jirásková

© Ing. Pavla Jirásková / 2026
Všechna práva vyhrazena