Přála bych si jen jedno ráno, kdy moje milovaná “dvojka” u všeho nepláče. „Nechci vstávat, SPÁT! Nechci se oblékat, NEUMÍM! Nechci si čistit zoubky, BOJÍM! Nechci si česat vlásky, TAHÁ! Nechci jeden culík, DVA! Nechci jít do jeslí, MÁMA!” Trochu moc neštěstí na jednu malinkatou blonďatou holčičku. Ta prokletá rána nám dávají zabrat, OBĚMA! 

Konečně jsme celou šarádou prošly. Je v jesličkách. Hurá! Nakonec popadla zvesela tetu za ruku a celá rozzářená vběhla dovnitř. Tak proč celé ráno proplakala?

S úlevou zavírám vstupní branku a koukám se na našeho ročního chlapečka sedícího v kočárku. Má červené tvářičky a dlouhou nudli u nosu. Nevím kde to chytil, ale má “rýbu” jak trám. V noci se každou chvíli budí, nehraje si sám, visí na mě. Prostě mu není dobře. Když není v náručí, pláče. Dva uřvánci. Neudělám nic. „Ach jo.” povzdechnu si nahlas a z ničeho nic se mi po tváři začnou koulet slzy. Už nemůžu. Já už zkrátka a jednoduše nemůžu!

Změna kurzu

Přejdu k autu, odemknu a shýbám se k němu, abych ho odpoutala a přendala do sedačky. V tu chvíli mě píchne v zádech tak moc, až se vyděsím. Rychle se narovnám a ohnu dozadu, abych je uvolnila. Milion předklonů denně si vybírá svou daň. Náhle mi zrak zavadí o malinkaté potraviny v dáli. Nemáme rohlíky! Zamykám auto a vydávám se na nákup. Vždyť co, stejně nikam nespěchám.

Před obchodem stojí paní prodavačka a kouří. Jakmile mě spatří, chce cigaretu urychleně típnout. „Jen si to v klidu dokuřte.” říkám jí s pochopením. Usměje se na mě. „Moc děkuji, jste hodná. Dneska je tu strašnej frmol, od rána jsem se nezastavila.” „Já mám času dost.” oplatím jí úsměv, jenže je zase se slanou příchutí. Já ty mršky slzy snad nezastavím!  „Copak se stalo?” ptá se mě paní prodavačka. „Nic, vůbec nic, jen je toho teď na mě moc.” odpovím jí a vzdávám svůj boj. Slzy se mi derou na povrch už proudem. Během chviličky mi smáčí celý obličej. Nestydím se. Někdy prostě musíte nechat emocím volný průběh. A kdy jindy, než před shovívavou paní prodavačkou v důchodovém věku, která má evidentně také mnohé za sebou. 

Ta dnešní mládež

Spokojeně si vychutnává svou ranní cigaretu, víc nevyzvídá. Místo toho začne povídat sama. „Představte si, včera jsem tu měla jednu mladou slečnu, která na mě byla tak protivná, že jsem ji málem vyhodila z obchodu. Přišla si pro paprikové chipsy a já je neměla. Tak jsem jí slušně odpověděla, že došly a místo nich nabídla solené. Vždyť víte, je to malý krámek, od všeho trochu. A ona na mě začala křičet, jak se to chovám, že ona je zákazník! Když chce paprikové chipsy, musí dostat paprikové chipsy. No chápete to?” Ne, to jsem teda fakt nechápala. „To snad přišla o rozum?” Kroutila jsem nevěřícně hlavou a při představě té bizarní situace se musela smát. 

„Tohle je můj dnešní první úsměv, děkuji vám za něj.” uvědomila jsem si. Po slzách už nebylo ani stopy. A protože další zákazník nebyl na obzoru, rozebraly jsme společně problematické klienty i obtížnost práce s lidmi. Kromě rohlíků jsem u ní nakoupila ještě plněné knedlíky uzeným masem a zelím, koblížky pro holky na svačinu a dukátové buchtičky na další oběd. „Až budete mít zase splín, přijďte za mnou. Popovídáme si a bude líp.” Vyprovázela mě vlídnými slovy hodná paní prodavačka. 

Milé maminky, moje oblíbená rada nedara na závěr právě přichází. Když se vám naskytne vhodná příležitost, mluvte s cizími lidmi. Každé smysluplné slovo vás může potěšit, upoutat myšlenky a převést je od dětí k dospěláckým záležitostem. I když budete zrovna řešit problémy, tato situace vymění mód “matka” ve vaší mysli za mód “inteligentní dospělá žena”. A to sakra potřebujeme, no ne? 

Čtěte můj blog a nezapomínejte:
„Odpočinutá máma je milionová máma“ 

S úctou vám všem,
Pája Jirásková