Vánoce. Čas pohody, lásky, klidu (haha) a rodinného setkávání. Přemýšlela jsem, co o nich napsat. Blázinec, nákupy, cukroví a balení dárků do tří hodin do rána máme všichni ještě v živé paměti. Nebudu se v tom proto hnípat. Raději vybírám storku, která až tak obvyklá není… nebo máte také švagrovou se čtyřmi dětmi? 

Rodina švagrové bydlí až ve Středních Čechách, tak jsme si nastavili jednoduchá pravidla. Potkáme se minimálně dvakrát za rok. V létě na rodinné sešlosti a 26. 12. přes noc. Jednou u nich, pak zas u nás. Tohle vánoční střídání nemá chybu, a tak jsme pravidlo vyšperkovali ještě o babičky a dědy. Výsledek zní: jeden rok máme sólo Vánoce a 26. 12. odjíždíme z města ke švagrové, druhý rok se sejdou všichni u nás. Letos byl rok “babiček”. Což znamená invazi a barák v obležení od 23. až do 28. 12. 

„Jé, už jsi tady?” Vítala jsem srdečně s mlsným jazykem na vestě 23. prosince tchýni ve dveřích. Její příjezd znamenal dvě krabice dokonalého cukroví, vánočku, štolu a spoustu dalších dobrot. V neposlední řadě také vyrovnání sil třech dospělých na tři děti. Na Štědrý večer se objevila ještě druhá babička (moje mamka) se štrůdlem, klobásami a dědou, což vyvolalo přečíslení 5:3 ve prospěch dospělých. Dobrý ne? Ano, musela jsem dělat ústupky. Ano, klopýtali jsme o sebe. Ale děti byly nadšené a Ježíšek proběhl v klasickém mumraji šťastně a vesele. Po rozbalení dárků mamka s dědou odešli. Tím by se mohly zdát Vánoce u konce… 

Rodinná invaze

První svátek vánoční si přes horu nových zážitků nepamatuju, večer jsme už ale zase “byli ve smrti”. Lítali jak hadr na holi a stejně nestíhali. Další den se totiž očekával příjezd druhého dědy a švagrové s rodinou. Ano, to je ta se čtyřmi dětmi! Říkáme jim “divočáci”. 26. 12. u nás bude 7 dětí a 6 dospělých. No potěš koště! Vždycky z toho mám nervy na dranc. 

„Ta zatracená sedmikilová husokachna se nevejde na pekáč! Zelí na menší kousky? Že mám ke sladkému bílému nakrájet i červené? Já myslela, že bude kyselé ze zeláku! Ok, uděláme všechny tři!”… Přátelé, umíte vařit pro brigádu? Já se to budu muset asi hodně rychle naučit. Ještě, že mám muže, co se skvěle otáčí v kuchyni. A tchýni. Sama, bych tohle nedala. 

Na Druhý svátek vánoční se před desátou ráno zjevil děda na prahu. Já ještě ani nerozlepila oči. Nebo teda rozlepila, v jednu v noci, ve tři, v sedm ráno.. jenže teď už byly zase zalepené. Sakra! Musím rychle z pyžama! Vystřelím střemhlav do koupelny a už za 5 minut vesele obskakuju dědu. „Dáš si po cestě kafíčko?” Jasně, že dá a k tomu vánočku a cukroví. Je to mlsoun. A už vyhlíží oběd. „Budeme mít husokachnu, chlupačky a zelí, paráda! A jakou polévku?” „Co? Polévku?” Zamrazí mě! Na tu jsem nemyslela, máme 3 druhy zelí!” Jenže děda je polívkovej! Okamžitě vytahuju z lednice zeleninu a běžím do mrazáku pro vývar. „Sakra, kde je ten mega hrnec?” Objevím ho venku na terase se zbytky jídla z předchozích dní. Přelít, umýt, nakrájet zeleninu, uvařit. Švagrová hlásí hodinu zpoždění. „V kliduuu. Polévka už je hotová!” Jenže já jsem ještě neměla ani kafe.

S vonícím hrnkem a miskou polévky usedám k jídelnímu stolu natláskat “trojku” před spaním. Sní dvě porce a spokojeně si mlaská. Je to miláček! A jde se do prvního patra do postýlky. Kručí mi v břiše, přesto vedle něho ulehám. Vím, že ruku v ruce rychleji usne. A dnes se počítá každá vteřina. Probereme se takřka najednou za hodinu a půl. “Trojka” s úsměvem, já s křečemi od hladu v žaludku.  

V přízemí, už to vře a burácí. 6 dětí ve věku 4 až 15 let teď okupuje našich 60 metrů čtverečních. K tomu švagrová se švagrem, tchýně s tchánem a manžel. Armagedon hadr. „Ahoooj bobku” vítají vesele “trojku”. Našeho rok a půl starého chlapáka si nesu jako trumf v náručí. Zaplaťpánbůh už jsou všichni po jídle, takže okamžitě usedám na uvolňující se místo u stolu a nabírám si plný talíř husokachny-knedla-zela. 

Celé odpoledne je masakr, hukot a štěstí zároveň. Chci se stát neviditelnou… jsem dojatá… zacpávám si uši… blaženě se usmívám… mísí se to ve mně všechno dohromady. Najednou je první den fuč. Stejně tak babi s dědou. Divočáci zůstávají na dvě noci. 

Toulavá pohoda

„Dobré ráno” vítám druhý den ranní ptáčata, která vyskočila z postýlek. Jsem jako první z dospělých na nohou, připravena plnit přání. „Dáte si palačinky?” „Jóóóóó!” Jdu na ně, jsem přece hodná teta. Hodná, ale blbá! Vůbec mi nedojde, že budu muset udělat 4 várky, abych za dvě hodiny i já “trochu oblízla”. Postupně se všichni trousí dolů, a tak smažím a smažím a smažím. Nakonec jsem těch kulatých nesmyslů vykroužila snad šedesát. V 11 hodin je celá familie konečně po snídani. Huráá! Co teď? 

 „Všichni ven!” Vyrážíme auty k blízkému rybníku. Geniální nápad! Když skládáme kočár pro šmrdlající se “trojku”, otočí se na mě manžel „Podívej, co mám!” V ruce svírá láhev šampaňského vydolovaného z kufru auta a hned mi ji podává. Je krásně, sluníčko svítí, děti se rozutekly po zamrzlé hladině, tatínkové celý mumraj hlídají a “trojka” potřebuje spát. Ideální příležitost! Okamžitě využívám situace. Shýbám se pro šampáňo a spikleneckým mrknutím vyzývám švagrovou „Jdeme se s kočárem projít okolo rybníka?” Nadšeně souhlasí! Dneska budou domů řídit tatínkové. 

Vycházíme. Hned jak se vzdálíme z dohledu uvolněně boucháme šáňo. Tak krásný den musíme oslavit. Mrzne, ale je azuro, děti šťastné, v bezpečí a hlavně daleko od nás. Můžeme konečně v klidu pokecat! Co víc si přát? Možná delší procházku! Na rozcestí proto voláme velitele skupiny A. „Můžeme obejít ještě druhý rybník?” „Jo, ale máme tu jednoho vodníka.” „Sakra! A vydrží ještě půl hoďky?” „Snad jo!” „Cajk, jsme na příjmu, v případě potřeby sraz u auta do deseti minut.” A jdeme dál. Probíráme ušlé pracovní příležitosti i finanční situaci během rodičovské, připíjeme na kdejakou blbost. Je to slast! Nakonec jsou z krátkého výletu téměř 3 hodiny. Děti spokojeně naskákají do aut, všichni jsou dobře naladění na zbytek odpoledne…

Když divočáci dalšího dne odjedou, uvědomím si, jak je v našem domě prázdno. Opravdu je nás tady všech pět? To ticho! Přitom jindy strašný kravál. Divné, jak se může šrumec pětičlenné rodiny stát po invazi příbuzenstva balzámem na duši. Možná si za dva roky pozvu na Vánoce i svou sestru. Ta má taky tři děti. To teprve bude úleva, až všichni odjedou (hahaha)!

A co vy? Odvážíte se občas pozvat na návštěvu velkou smečku přátel nebo rodinného osazenstva? Pokud ne, vyjděte si alespoň za pěkného počasí na procházku s kámoškou a připijte si šampaňským. Jen tak, na pohodu. Udělá vám to dobře, moc dobře! Hlavně na duši.  

Čtěte můj blog a nezapomínejte:
„Odpočinutá máma je milionová máma“ 

S úctou vám všem,
Pája Jirásková

© Ing. Pavla Jirásková / 2026
Všechna práva vyhrazena