Zas je tu bláznivé ráno, nic nestíhám. “Dvojka” se nechce oblékat, čistit zuby. “Trojka” mě probudila hnědým kódem a hladovým pláčem. Mám nejdřív běžet pro lahvičku nebo se pustit do smradlavé spoušti? Nakonec to vyřeším brilantně. Puch jak od ropuch likviduji za spokojeného mlaskání našeho ročního chlapečka. Aspoň se mi neotáčí a nikam nezdrhá! Víc líčit nemusím, znáte to všechny… .

Podobný scénář je u nás na denním pořádku, jenže dnes jsem vyčerpaná a protivná sama sobě. Jakmile za “dvojkou” zapadnou dveře od jeslí, jsem rozhodnutá. Půjdu na dlouhou ranní procházku. Potřebuji duševní očistu, jako prase drbání. 

Okamžitě, jak se “trojka” začne šmrdlat, nazouvám tenisky a vyrážím kudy tudy. Nevědomky si to zamířím do nádherného místního lesoparku. Jenže dostat se tam, vyžaduje ujít kus cesty podél nejfrekventovanější silnice. Když k ní dorazím, zasupím. Je totálně ucpaná! Skvělý! To zas bude smršť shovívavých pohledů řidičů na neupravenou uhoněnou mámu. Na to mám tak zrovna náladu.

Jenže je to jinak. On se na mě nikdo nedívá. Jako fakt, vůbec nikdo! Všem jsem úúúplně u zadku. Ještě že tak! Odhodlám se a začnu do aut nahlížet já. Schválně, jestli v nablýskaných SUVčkách sedí dámičky a kravaťáci a v oprýskaných menších sedanech obyčejná stvoření. Jdu to prozkoumat. Jen prosím o laskavost. Ve značkách a modelech aut se vůbec nevyznám. Moje rozlišovací schopnosti končí u barev!

Předsudky stranou 

První míjím starší bílý sedan v s nevýrazným týpkem, nic zvláštního. Druhé auto je červený zachovalejší hatchback s dámou ve středním věku. Dále stříbrné vytuněné SUV, které řídí mladičká hezká žena kolem dvaceti let. Zajímavé! Je to její auto? Nebo tatínka? Našetřila si na něj? Dostala ho? Je přítele?…. mozek začíná nabírat na obrátkách. Pokračuju v cestě. Stará oprýskaná rachotina všelijaké barvy veze dva mladé smějící se kamarády. Následuje nové černé SUV se slečnou, jejíž věk odhaduji na čerstvých 18. A za ní téměř stejný obrázek. Ahaaaa. Tak to nebyla náhoda!

Svět se mění. To já když měla své první auto, byl to Fiat Uno o rok starší než já s nefunkční ruční brzdou. Následovala Toyota Corolla jen o čtyři roky mladší s totálně oprýskanou sešlou kapotou. Ale držák teda, to se musí nechat. Ale takové fáro? Na to jsem neměla ani pomyšlení. Kde bych na něj taky vzala?  

Nevadí, jdu dál. Buch! To mě praštila do očí jedna nadpřirozená bytost. Dámy, tu nechcete mít vedle sebe. Naprosto vzhledově dokonalá žena. Vyšperkovaná do posledního detailu. Překrásná, od pohledu vznešená! Seděla vzpřímeně, profesionálně učesané vlasy, úžasný make up. A ona jela v nejhorší rachotině, kterou jsem kdy viděla! Chápete to? Tu bych posadila do mé vysněné Z4 cabriolet a vozila ji jako panenku Barbie. Vyrazilo mi to dech! 

No ony téměř všechny mé předsudky vyletěly komínem. Zjistila jsem, že věk a cena auta spolu absolutně nesouvisí. Že mezi řidiči převládají jednoznačně ženy a čím lépe nastrojený muž, tím horší auto.. tak nevím, na co si ti chlapi furt hrají! Na schůzku jdou za mistra světa amuleta, dělají ramena, ale pravda je jinde milé dámy. Tak bacha na to! Jo a nejlepší nálada panuje v levnějších modelech aut, kde se smějí dohromady mladí i staří v obyčejných tričkách a mikinách s kapucí.

Písničkou ku zdraví 

A ještě jedna věc mě zarazila. Hudba nehrála ani v jednom z aut! Jak je tohle možné? My si s rádiem nebo cdčkem zpíváme i cestou do jeslí. Písnička nám v autě vždycky vykouzlí příjemnou atmosféru a békání stoprocentně vylepší náladu, ať je ráno sebehorší. Zpívejte si, zpívejte a zpívejte. Už i můj manžel v autě zpívá, a to je co říct! 

Z myšlenek mě vytrhla sanitka s ječící sirénou. Řítila se přímo na nás. Jestli mi houkačka vzbudí mimčo, tak…! Když nás míjela jako zázrakem se zvuková signalizace trefila do své nejhlubší polohy, hned za námi začala nabírat na síle. To bylo o fous. S úlevou jsem mrkla na hodinky. Co? Já už trajdám přes hodinu? Nějak mi to uteklo. 

Nakonec mě sledování řidičů v autech bavilo tak moc, že jsem s kočárkem courala kolem hlavních tříd. Až doma mi došlo, že má hlava řešila myšlenky tisíce let vzdálené od každodenních činností kolem dětí. Musela jsem se usmát. Většinou na procházkách dumám o budoucích povinnostech a organizaci příštích dní. Paráda! Tohle se povedlo! Až budete někdy korzovat venku, mějte mysl otevřenou.

Čtěte můj blog a nezapomínejte:
„Odpočinutá máma je milionová máma“ 

S úctou vám všem,
Pája Jirásková