Tenhle příběh se na mou duši stal, i když se mi tomu dodnes nechce věřit. To jsme si jednou s mou kámoškou H domluvily po nekonečně dlouhé době večerní pokec u vínka. Sraz ale začal úplně jinak… 

 „Půjdeme se mrknout na koncert, dnes tu hraje jedna kapelka, kterou chci už dlouho slyšet”. Oznámila mi hned v místě setkání H. Úplně mě nadchla! Miluju hudbu vždy a všude a živou ze všeho nejvíc. „Jasně, jdeme!” Neváhala jsem ani vteřinu. 

Po cestě z ní ale začaly lézt informace, které mě maličko zneklidnily. „Víš, já vlastně přesně nevím, kde to je. Budeme muset trochu hledat.” První indicie o akci teda nic moc. I tak jsme se vydaly směrem, který byl podle popisu jasný, někam “za vlakáč”. Najednou jsme se ocitly v místě, kde nebylo nic než jen koleje a kdesi v dáli malé světélko. „Myslíš, že je to tam?” nadhodila jsem s obavou v hlase. „To fakt nevím, ale když už jsme tady, mrkneme se.” Odhodlaně dodala H. 

Chybělo nám cca 100 metrů do cíle a bylo nám hned jasné, že jsme se trefily. Několik prapodivně vyhlížejících postav se motalo venku před lokálem. Zevnitř se linuly hlasy a tóny ze zvukové zkoušky hudebních nástrojů. Nebudu lhát, byla v nás malá dušička. Jestli první indicie byla zarážející, ta druhá, v podobě strašlivě vyhlížejícího pajzlu, až strašidelná. Přesto jsme se rozhodly nahlédnout dovnitř. Domluva byla jasná! Jestli to tam bude šílené, okamžitě prcháme!

Kdo se bojí, nic nezažije!

Pomalu jsme otevřely dveře v domnění, že na nás z přeplněného prostoru vypadne nějaký blázen. Ale to se nestalo! Uvnitř se bavilo nečekaně jen pár lidí. I když byla putyka malá, bezpečné místo na stání jsme našly hned. Ani osazenstvo nevypadalo nebezpečně. Všichni v klidu kecali, popíjeli pivko a čekali až začne hrát kapela. Pravda, bylo tam už několik podnapilých jedinců, ale ti spokojeně chrupali schoulení na starých židlích a křeslech umístěných podél stěn. 

 „Tak co myslíš?” zeptala jsem se už uvolněně H. „Je to tu super, zůstaneme a dáme si jedno.” byla na stejné vlně kamarádka. A tak jsme zůstaly. A bylo to neskutečně boží! Sice jsme jako dvě blondýny s dlouhými vlnitými vlasy působily mezi muži a ženami s kérkami, pleší nebo pestrobarevnými číry na hlavě oděnými v černém a v kůži se cvočkami jako pěst na oko, ale všichni se k nám chovali ohleduplně a mile.

Nevaž se, odvaž se!

A kapela? Ta tedy rozhodně nezklamala! I když kluci hráli jen pro pár skalních fanoušků, dali do svého vystoupení vše. Jejich melodické a energické písničky nás okamžitě rozhýbaly do rytmu. Mezi pogaře jsme se sice neodvážily, ale i tak jsme parádně zapařily. Alespoň na krátký okamžik jsem si připomněla svá studia v Praze, kdy jsme s kamarády vymetali všemožné alternativní klubíky s neznámými kapelami všeho druhy, na které jsme tančili, pili pivko, smáli se, smáli se a smáli. Ten osvobozující pocit, kdy se jen bavíte a nemusíte NIC, je k nezaplacení. A já si ho na chvilinku opět zažila i jako téměř 40letá mamina od 3 dětí. 

Takže milé maminky, když se nějakým záhadným způsobem neplánovaně ocitnete na koncertě, ať je kdekoliv, dejte mu šanci. Živá hudba ve vás vždy zanechá spoustu dojmů. Dobrých nebo špatných, ale to je vlastně jedno! Vždy to bude zážitek, který přehluší vaše stereotypní dny s dětmi. Přestanete myslet na plínky, kojení, školní úkoly či kroužky A O TO NÁM PŘECE JDE, NE? 

Čtěte můj blog a nezapomínejte:
„Odpočinutá máma je milionová máma“ 

S úctou vám všem,
Pája Jirásková