Je leden. Nachumelilo pár centimetrů sněhu a k tomu mrzne, až praští! Kdo by to byl řekl, že se po tolika letech bláta ještě dočkáme dvacetistupňových mrazů. I když je většina lidí zalezlá doma pod peřinou, mě tohle počasí baví! Jakmile to jde, balím smečku a vyrážíme ven… slyšíte to křupání sněhu pod nohama? Balada pro duši. Tohle žeru!

„Mamí, pojedeme lyžovat,“ vytasí se jednou odpoledne “jednička“ s prosbou. „No, vlastně proč ne!“ Nedaleko od domu máme parádní kopec. Délka i sklon svahu perfektně odpovídají terénu pro moji prvorozenou. Koukám na web. „Denní lyžování právě skončilo. Sakra! Jé, ale večerko začíná za dvě hodiny!“ Tak ještě zkoordinovat rodinu a můžeme vyrazit.

Jenže mi volá kamarádka M. „Holky se ve škole domluvily, že přijdou po kroužku k vám, víš o tom?“ „Vím, ale všechno je jinak, jedeme lyžovat.“ „Jé, bomba! A může se ta moje cácora přidat? Vše zařídíme, přivezeme ji, oblékneme, jen bys na ni dohlédla na svahu.“ „Jasná zpráva! Aspoň můžou spolu jezdit holky na kotvě. Ideální!“

Vyrážíme celá rodina kromě “dvojky“, která si právě vegetí u babičky s bratránkem. Plán je jasný! Zatímco já mám dozor na kopci, manžel bude brázdit s “trojkou“ boční svah na bobu. Pro první lyžovačku volíme jen hodinové jízdné. To na rozježdění bohatě stačí. A ty dvě prdelíny stejně dýl nevydrží. Už to slyším… „Mě bolí nožičky…“ Navíc teploměr ukazuje neúprosných mínus šestnáct stupňů. „Brrr, to je ale kosa!“

Do zbraně

Na parkoviště s M dorazíme téměř zároveň. A rovnou „do zbraně“! „Uf, proč mám ty oteplováky tak těsné?“ napadne mě při prvním ohybu. „Že bych je dala do pračky na moc stupňů? Spíš v tom bude to cukroví a hektolitry prosecca během vánočních svátků!“ No nic, povoluju knoflík a bojuju dál. Úplně jsem zapomněla, jaká je fuška narvat nohy do lyžáků. Už jsem uvnitř. Se zapínáním se neobtěžuji. No přece si nebudu drtit nohy už na parkovišti! Na to bude spousta času těsně před jízdou. Tak ještě pomoci dcerunce. Ta také ne a ne vklouznout dovnitř. „Ježíš, to je předklonů s jedním lyžováním! Fujtajksl.“

Tak ještě helmu, brýle a hůlky. „Kriste, já mám vlastně to uchycení hůlek na rukavice!“ Znáte ten systém? Vlezete si do takového postroje, který má v sobě očko. Tím si vždycky před jízdou hůlku připnete. Po celou dobu lyžování máte „postroj“ na rukavici. Jenže… „Která hůlka je na pravou ruku a která na levou? Halóóóó, ví to někdo?“ Snad pět minut důmám, jak si tu šílenost nasadit. To jsou teda vymoženosti! Zlaté klasické poutko. I když i to dá “jedničce“ dost zabrat. Ještě přitáhnout zipy bund až k bradě. „Zimaaaaa!“

„Jsme ready!“ Všechny tři. No konečně! Manžel s “trojkou“ už mají za sebou dvě jízdy na bobu a my teprve funíme ke kasám pro skipasy. Šlapat v lyžákách po zasněženém kopci dává “jedničce“ dost zabrat. „Zasekni špičku,“ vysvětluji. Marně! Lituji ji a snažím se pomoct. Byla jsem v jejím věku stejně neohrabaná.

Manšestrová poezie

Konečně stojíme u vleku, skipasy v kapsách, lyžáky v lyžích. Zasněně pozoruji dokonale urolbovaný svah. „Honem nahoru!“ Treperendy si na kotvě vypráví něco děsně vtipného a řechrají se jak prorvané. Přeju jim to.

Jedu sama, užívám si klid večerní atmosféry a poslouchám praskající stopu pod lyžemi. Učiněný balzám pro duši. K tomu očkem skenuji sjezdovku. Ať dělám, co dělám, nemůžu přijít na žádnou chybu. Je naprosto dokonalá! Já už chci být konečně nahoře! „Proč se ten vlek tak courá?“

Odhození kotvy skončilo u cácor drobným „držkopádem“, ale už jsou obě na nohou. „Takže holky, připomeneme si základní pravidla. Stopa minimálně na šířku ramen, měkká kolena tlačíme dopředu, kdo ucítí lyžáky na lýtkách, vozí si zadek a lyže ho nebudou poslouchat! Nějaké dotazy?“ Ještě si vše názorně ukážeme a jedééém.

Holky se odrazí a šnečí rychlostí krouží první obloučky. Jezdí opatrně. Jsem za to ráda, je to mnohem lepší než bezhlavý kamikadze nálet… ale mohly by trošku zrychlit. První a druhou jízdu je doprovázím, rovnám postoje a ukazuji ideální stopu. Už mě ale svrbí lyžáky na nohou. Na sjezdovce leží měkká urolbovaná vrstva prašanu. Žádné plotny, žádné nerovnosti. Naprostá manšestrová poezie!

Třetí jízdu proto posílám holky napřed. Už zvládají vyšší rychlost a získaly na jistotě. Dopřeju jim tři čtvrtiny kopce náskok. Kdyby nedejbože některá spadla, seberu ji cestou.

Moje chvíle

Odrazím se pořádně hůlkami a nechám své slalomky rozjet. Na hraně zakleknu do lyžáků. „Tak se po roce zase předveďte, raceovky moje!“ HEADY nikdy nezklamou! Nádherně čistě vykružují jeden oblouk za druhým a získávají na rychlosti. Nebrzdím je! V hlavě mi okamžitě naskakuje písnička „Plavu si, ani nevím jak…“ nevnímám svět, letím! „…vždyť nemám prsa, nemám znak… narážejí, obě na stejnou skálu!“ A narážím i já! V tom slastném opojení málem zbourám turniket. „Sakra, to už jsem dole?“

Délka sjezdovky je neúprosná. Pravda, mohla bych si trať ještě trošku prodloužit a zaskákat si po kapotách aut stojících pod nástupištěm na vlek. Obávám se však, že bych se nesetkala s pochopením jejich majitelů. Raději se sáčkuju na kotvu a vyrážím na další jízdu. Z tohohle večerka hodlám vytřískat maximum! Jsem spokojená, uvolněná, šťastná jako už dlouho ne! I přes šestnáct stupňů pod nulou ždímám na konci lyžovačky promočené tričko. Nemůžu si pomoct. Já to sjezdování prostě miluju! Když můžu, jdu na doraz! A dnes jsem mohla.

A co vy? Sportujete? Existuje nějaká tělesná činnost, která vás přenese mimo realitu? Pokud ano, prosíííím, věnujte se jí co nejvíce. Ani po dlouhé pauze se nebojte znovu začít. Vždyť sportování se nezapomíná! Fyzická zátěž a duševní relax zároveň jsou nejlepšími pomocníky, jak se z toho všeho doma nezbláznit. Počítá se každá minuta! 

Čtěte můj blog a nezapomínejte:
„Odpočinutá máma je milionová máma“ 

S úctou vám všem,
Pája Jirásková