Tenhle příběh není o mně, ale o jedné z vás. Byla jsem svědkem události, která mi dodnes nedá spát, a tak se o ni vámi musím podělit. To bylo tak…

Jednoho krásného dne jsem šla kolem zimního stadionu na krátký pokec s kamarádkou. Náhle můj zrak spočinul u nádherné asi tříleté holčičky s dlouhými vlnitými vlásky, dolíčky ve tvářích a s růžovou mašlí. Ne kecám, tu mašli neměla, ale jinak to sedí do puntíku. Byla překrásná! Stála u zábradlí nad korytem Úpy, pozorovala kachny a vesele švitořila s dědečkem a maminkou.

Pak se maminka sehnula a dala jí pusu se slovy „Neboj zlatíčko, za dvacet minut jsem zpět.”V okamžiku následovalo peklo! Amok, vřískot, jekot, pověšení na krk a totální bojkot odchodu maminky. Upřímně, pro valnou většinu z nás, nic neobvyklého. I já tyhle situace často zažívám, tak mě píchlo u srdce. A tu statečnou maminku zřejmě také. Sehnula se k holčičce, konejšila ji a vlídnými slovy povídá „Miláčku, já si půjdu jen kousek zaběhat podél řeky. Povídej si s dědečkem, já jsem u vás v cuku letu.” 

Neotáčej se a běž

V ten moment už mi hlavou běžela jen jedna myšlenka „Zdrhej!” Zastavila jsem se opodál a sledovala, jak to skončí. Mamince totiž řvoucí dcerka trhala srdce na hadry, a tak se stále neodvažovala vyběhnout. Až zasáhl dědeček. „My to tu v pohodě zvládneme, neboj. Utíkej.” Maminka se na něho s vděčností podívala, naklonila se naposledy ke své panence a pošeptala jí “Já ti budu mávat, dokud nezmizím z dohledu.” Dala jí pusu a přes hysterický záchvat té malé prdelky vyběhla po proudu řeky. Kdo to u nás v Trutnově zná ví, že to byl hrdinský slib. Hned v úvodu trasy ji totiž čekala nekonečná rovinka. A tak běžela a mávala, a mávala, a mávala, a mávala… Ještě po 100 metrech mávala, a dokonce i po 400 metrech mávala. Prostě běžela s rukama zvednutýma na úroveň hlavy a třepotajícími dlaněmi dávala své dcerce najevo, že drží slovo a že je tu pro ni, i když si sama “užívá” trochu volného pohybu. Až se z ní stala mávající tečka. 

S pusou dokořán jsem střídavě hleděla za mávající tečkou a na holčičku. Ta pár vteřin po odchodu maminky zpozorovala nové ptáčky. Nechala mamku mamkou a s dědečkem vesele komentovala dění na řece. A maminka mávala, a mávala, a mávala, a své princezně přitom byla už dávno úplně u zadku. Dámy, ruku na srdce, která z vás by tohle udělala také? 

Volně se nadechnout

Já ne. Možná u prvního dítěte… ale dnes nemilosrdne zabouchnu dveře, otočím se na kramfleku, nechám ječící “dvojku” s “trojkou” za zády a prchám. Ne nejsem necitelná, ne není mi to jedno. Ano, krvácí mi srdce úplně stejně, jako té statečné milující mamince. Jen už se zkrátka nemůžu nechat okrást o drahocenné minuty, kdy můžu být sama sebou. Je jich tak málo, že už nedám ani jednu jedinou. A proč? Protože bych se z toho jinak zcvokla.

Hluboce obdivuji onu neznámou maminku, často na ni vzpomínám a přemítám, co všechno jsme pro své drahoušky ochotné udělat a hlavně za jakou cenu?! Co dělí milující matku od ženy na pokraji sil? Kde je ta hranice? Jak ji poznáme? Těžko říct.

Jedno jsem se ale naučila. Děti to bez nás zvládnou. A možná je jim dokonce na tu malinkatou chvilku líp, než s námi. On totiž i dědeček má důležitou roli v jejich životě, stejně tak babička, strýček, tetička i sousedka. Kdokoli, koho mají rády a vy mu můžete věřit, se stává důležitou až nepostradatelnou součástí jejich života. Jeho názory a přístup jim totiž poskytnou rozhled, přidají kapku smíchu a do budoucna možná i trochu nadhledu. A třeba je obohatí víc, než si dnes dokážeme připustit. 

Moje rada nerada na závěr zní. Když se vám povede urvat pár minut pro sebe, užijte si je všechny, nenechte se ošidit ani o jednu, jinak se v těch povinnostech utopíte. Nemávejte při běhu jak pomatení blázni. Věnujte se svému dechu, svému tělu a vykřesejte z každé vteřiny tolik endorfinů, kolik to jen půjde. Až šťastná přiběhnete, dcera vám, s největší pravděpodobností, stejně šťastná skočí do náruče. 

Čtěte můj blog a nezapomínejte:
„Odpočinutá máma je milionová máma“ 

S úctou vám všem,
Pája Jirásková

© Ing. Pavla Jirásková / 2025
Všechna práva vyhrazena