Čtyři dny volna ze školy… pro děti ráj, pro rodiče makačka! Kdo to kdy vymyslel, dávat po čtvrtečním svátku ředitelské volno? S rodinou tak vymýšlíme plán na prodloužený víkend. 

Procházka lesem, návštěva kamarádů, celodenní výlet vláčkem, gladiátorské závody až u Prahy, plavání v krytém bazénu, opékání buřtíků… uteklo to jako voda a bylo nám děsně fajn. Mělo to jen jediný háček, vybalit, zabalit, vybalit, zabalit, vybalit, zabalit, vybalit, zabalit. Jsem uhnaná jak kotě. Každý den hravě pokořených 15 tisíc kroků ani neberu v potaz. Čtvrtý den v podvečer už nutně potřebuju vypnout. Předávám obě užvaněné treperendy tatínkovi a vyrážím JEN se spící “trojkou” v kočárku na hodinovou prochajdu do ticha.

V merku mám cestu na nedaleký hřbet, kam vede asfaltová cesta a zpět udržovaná lesní pěšina. Odhodlaně vyrážím do vršků načerpat duševní sílu. Jenže něco je špatně! Při prvním mírném stoupání se mi ozve dosud ne zcela zahojené bříško. Od porodu bojuji s přetaženým svalem a ten teď, po čtyřech opravdu aktivních dnech, kvílí o závod. Takže kopec nepůjde! Pokorně poslouchám jeho volání o pomoc a zabočím na polní cestu. Vždyť o nic nejde, tak nebudu stoupat nahoru a dolů, ale střihnu to z asfaltky napříč přes pole, tam se napojím na lesní pěšinu a dojdu k řece. Zpátky se dostanu podobnou pěšinou. Nový okruh je jasný. 

Odbočuji na polňačku a drncám si to spokojeně křížem k lesu obklopena kvetoucími pampeliškami. Ta žlutá záplava mi vyrazí dech. Absolutně jsem netušila, že máme takovou nádheru kousíček od baráku. Zhluboka dýchám, kochám se všemi směry, nikam nespěchám. Za pár minutek už narážím na lesní cestu, která mě skryje před pálícím sluníčkem.Nahodím kurz doleva a mířím dolů k řece. “Trojka” v kočárku stále spokojeně chrupká.

Cíl dosažen! Jsem u řeky. Ale jak zpět? Mrknu na dvě pěšinky. Tu, vedoucí do strmého srázu s dlouhým stoupáním důvěrně znám, ale kvůli zdraví vynechávám. Volím tedy druhou, pozvolnější, kterou jsem šla kdysi dávno. Dumám kam vede. Jasně, tady je to kousek přes trávu a jsem na pampeliškovém poli. Vždyť vím, ne. Odbrzdím kočár a vyrážím.

Výzva na obzoru

Prvních pár metrů vede opravdu úzkou zatravněnou stezkou. Ta ale najednou končí. A kde je pole? Jak husa do flašky zírám na příkrou cestu prorostlou vysokými kořeny smrkového lesa. Tak to je velká zrada! Ještě že mám teréňáka. Tlačím ho do stráně, neohrabaně přelézám kořeny a mám co dělat, abych “trojku” nevzbudila. Po 15 minutách vylézám nahoru úplně durch. Břichem mi pulzuje nepříjemná bolest. Sakra, tohle nebylo v plánu. Hlubokým vydechováním uvolňuji svaly. Odměnou za výkon jsou mi tisíce rozesmátých pampelišek. 

Když bolest ustoupí, začnu se taky smát. Dneska je tak nádherně! Napříč polem jdu šnečím tempem. Chci si ten pohled užít co nejdéle. Bříško se ale stále připomíná, a tak mé myšlenky zabloudí k postavě. 

Upřímnost nadevše

Ach jo. Kdysi vysportovaná hubená figura se proměnila vlivem vážné nemoci a několika porody zakončenými císařským řezem v nesouměrný kolos s ohyzdným “dyndoplandobřichem”, jak nazvala naše kapelní kytaristka převislá bříška po dětech. To označení ja naprosto brilantní, nemyslíte? 

Podaří se mi ještě někdy dosáhnout vysněné postavy? Zformovat svaly? Shodit kila? Teď, když už mám odrozeno chci začít běhat a cvičit. Další miminko neplánujeme, o to je má motivace větší. Ale kdy mi tělo dovolí takovou zátěž? Za měsíc? Za rok? Po “dvojce” se bouřilo rok a půl. Teď mám za sebou nečekaně dalšího císaře. Tak jak to dlouho potrvá?

Kouknu na svůj vytahaný pupek. Stálo mi to všechno vůbec za to? Kariéra v háji a kdo ví, jestli ještě seženu zajímavou práci, postava v háji, kila nahoře, peníze ubývají, na nehty nechodím, na řasy nechodím, jen jednou za tři měsíce navštívím svou úžasnou kadeřnici, aby mi překryla moji kompletně šedivou hřívu. Opravdu jen málokdy mám čas, chuť a hlavně příležitost se převtělit z tepláků a vytahaných domácích trik do šik ženy. A i ta je velikost XL.  

Zakloním hlavu a podívám se do nebe. JASNĚ, ŽE MI TO ZA TO STÁLO! Mám tři úžasné děti. Co víc si přát! Jen jsem si trošku postěžovala. No tak dobře, postěžovala jsem si hodně!!! Ale ono je to někdy potřeba. Musíte ze sebe dostat věci, které vás trápí, i když jste posluchačem jen vy sama. Naopak to má děsnou výhodu! Sama sobě můžete říct opravdu cokoliv a nikdy za to nedostanete za uši! Vždycky se odměníte jen soucitným přístupem a pohlazením. Tyhle důležité chvilky pomáhají vyčistit hlavu od bubáků, utřídit myšlenky a hlavně správně srovnat priority. 

Takže milé maminky, mějte se rády i s dyndoplandobřichem, buďte k sobě upřímné a říkejte si vše, co vás trápí. Lepšího a hlavně empatičtějšího posluchače stejně nikde jinde nenajdete. 

Čtěte můj blog a nezapomínejte:
„Odpočinutá máma je milionová máma“ 

S úctou vám všem,
Pája Jirásková