Zima vytasila své ostré tesáky. Venkovní teploměr ukazuje stěží tři stupně nad nulou, vtom hodiny na kostelní věži odbíjejí půl osmou večer. Děti už spokojeně usínají v postýlkách a já dychtím po troše pohybu a duchaplné konverzace. Beru do ruky telefon a volám M…

„Ahoj M, co děláš? Půjdeme se projít?” vysypu hned v úvodu, co mám na srdci. „Dej mi půl hoďky a můžeme vyrazit. Ale kolem desáté chci být doma” zazní na druhé straně. S nadšením vybíhám schody do prvního patra. Během převlékání z vytahaných tepláků do něčeho “normálního” stručně zasvěcuji manžela do plánu. Jen pokývá hlavou na souhlas. S vrstvami to moc nepřeháním. I když venku přituhuje, chystáme se na svižnou chůzi. Za pět minut jsem připravená k odchodu. Mám v plánu překvapit M úderem osmé hodiny večerní u jejích domovních dveří.

Jenže se z pokojíčku ozvou zoufalé hlásky mých miláčků. „Né maminečko, nikam nechoď.” Než se s těmi třemi andílky rozloučím, je patnáct minut v tahu. K M to na osmou nemůžu stihnout. Ledaže by…

… jsem se svezla na sdíleném kole, které máme ve městě k dispozici. Některé kamarádky už drandí dávno. Prý je to super. Mrknu do appky. Mám kliku. Tři kola čekají pouhých dvě stě metrů od baráku. Pak sjedu svůj oděv od hlavy k patě… asi mi umrzne zadek. Nevadí! Pojedu! 

Poděbradka hadr

Já zapomněla jak miluju jízdu na kole! A z kopce úplně nejvíc. Cesta k M je celá mírně z kopce, božííí! Městská přibližovadla sice nejsou největší žihadla, zato mají rovný posez se sníženým rámem uprostřed pro elegantní dámy v sukních. Já, zvyklá na klasického horáka, si rázem připadám jako z reklamy na Poděbradku. “Báječná je zepředu, ještě hezčí zezadu”. 

A báječná je i cesta k M. Ani jsem se nenadála a parkuju kolo u jejího paneláku. Zamykám rám a nevěřícně zírám do appky. Cesta mi trvala jen čtyři minuty! Ze stehen mám kusy ledu, ale chůzí hravě povolí. Zato na obličeji se mi usadil úsměv, který nejde sundat. Ahaaa, takhle to “Více chuti do života” funguje. Dámy potvrzuji, reklama na Poděbradku je pravdivá! Vlastně k tomu není potřeba ani ten blahodárný pramen. 

„Máš tip na trasu?” zeptám se M hned ve dveřích. Její plán je jasný. Čtyři kilometry podél řeky má ustájený obytný vůz, ze kterého musí do zítra vydolovat boty. Hned vyrážíme za úlovkem. Jdeme pěkně svižně a u toho klábosíme. Břeh řeky jsme dávno opustily a motáme se sídlištěm. Když tu mi pohled zavadí o dvě osamocená sdílená kola. „Co kdybychom jely zpátky na kole? Podívej…” pokynu hlavou tam, kde stojí a v duchu se raduju z další možné jízdy. To bychom si mohly dát v centru ještě skleničku?” dokončí mou myšlenku brilantně M. Dalších slov není třeba. Každá čapneme jedno kolo a dojedeme k obytňáku, který čeká za rohem. 

Hermiona přijíždí

„Sakra, kde jsou ty boty?” lamentuje M prohledávající každou píď auta. „Já je snad nenajdu!” Nenašla! Náladu nám to ale nezkazí! Skočíme do sedel a vydáváme se proti proudu řeky zpět. Vidina skleničky prosecca nás táhne dopředu rychleji, než jsme čekaly. Funíme, dupeme, stehna pálí jako čert… ale už před námi svítí kostelní věž. Od cíle nás dělí posledních pár desítek metrů. Vtom zaslechnu ze zahrádky jedné z místních restaurací bavící se puboše „Hele Hermiona a Pocahontas na kole.” Ohhh, Hermiona mám být jako já jo? Dovtípím se při pohledu na kamarádčinu černou hřívu. Tetelím se blahem. Takovou sladkou tečku jsem zpocená a potem flekatá nečekala. Potěšila fakt moc. Hermiona je kočka jako blázen!

Sladkou tečku beru

Odevzdáme kola na stanovišti a vybíráme lokál. „Na drink máme celých 45 minut. Jsme borky! Možná stihneme i skleničky dvě!” Náhle jedné z nás zaškrundá v břiše. „A jéé, tohle bude chtít gáblík.” Vybíráme pizzerii, kde nám i po deváté hodině večerní s radostí udělají pizzu. Vlastně si můžeme zvolit z jídeláku cokoliv, což nás upřímně překvapí a mile potěší. Pizza přesto vyhrává. Určitě ji nesním celou, a tak svému milovanému manželovi přinesu večerní snack, čímž si ho udobřím.“ 

S úderem desáté hodiny večerní nás číšník s omluvou kasíruje, ale nechává v poklidu dopít druhou skleničku šumivého vína. Ano, daly jsme dvě! Kde je vůle, stihne se všechno! Obzvlášť co se vína týče! Cestou domů rozchechtaně bilancujeme večerní skóre. Čtyři kilometry chůze, čtyři kilometry na kole, dvě skleničky vína, jedna pizza, procházka z centra… no ty voďo, to se dá opravdu všechno stihnou za dvě hodiny života? 

Dá! Protože my matky, jsme expertky v plánování. Některá se s tímto super darem narodila, jiná si ho musela osvojit během života, ale ovládáme ho všechny na jedničku s hvězdičkou dvakrát podtrženou.

A tak moje přání na závěr zní. Milé maminky, investujte svůj plánovací um také někdy do sebe. Třeba z toho vzniknou dvě nezapomenutelné hodiny naplněné sportem, smíchem, dobrým jídlem a pitím jako u nás. Tu záplavu endorfinů, cítím dodnes. 

Čtěte můj blog a nezapomínejte:
„Odpočinutá máma je milionová máma“ 

S úctou vám všem,
Pája Jirásková

© Ing. Pavla Jirásková / 2025
Všechna práva vyhrazena