Operace BRuNO

Právě jsme se s rodinkou vrátili z Brna. Tak nechápu, co proti těm brňákům pražáci furt mají. Házeli jsme tam solidní vegáč. Prochodili centrum, nasáli atmošku památek, navštívili VIDA! science centrum a zajeli si připomenout památnou bitvu 3 císařů. „Jednička” spokojená, že nemusí do školy, „Dvojka” kupodivu krásně ťapkala a „Trojka” byl mezi houkajícími sirénami ve svém živlu.

Design vs. demoliční četa

Třešničkou na dortu se stalo neskutečně krásné a prostorné ubytování, za opravdu solidní peníze v centru s tramvajovou zastávkou pod okny. Sice jsme čtvrt hodiny po příjezdu odklízeli dokonale naaranžované květiny a dekorace z dosahu spárů našeho téměř dvouročního chlapečka, ale i bez nich to bylo skutečně pohodlné hnízdečko.

Ani jsme se nenadáli a byl konec. Spakovali jsme fidlátka a se slzou v oku opustili naše dočasné útočiště. Z Brna se nám ale ještě nechtělo. „Co navštívit BRuNO Family Park, ať se naši drobečci před tříhodinovou cestou domů protáhnou.” napadlo mě při odevzdávání klíčů. „To by pak mohli v autě dlouho chrnět.” souhlasil nadšeně manžel. „Několik hodin na prolézačkách, trampolínách a skákacích hradech je musí vyčerpat. Nadšeně jsme vyrazili směr Brno – Slatina.

Plán na odšťavnění dětí

Po vstupu do obrovské haly s atrakcemi jsme se na sebe s manželem podívali „Za hodinu je to tu přestane bavit.” poznamenal trochu zklamaně. „Nevadí, aspoň budeme dřív doma.” přitakala jsem na souhlas. Jenže to už naše trio viselo na obřím zvonu, co se houpal přímo u vlezu. Pak je vcucla obrovská nafukovací trampolína, první, druhá a ano, byla tam i třetí. Jedna se skluzavkou, druhá se hejbacími nesmysly a třetí bůhví s čím.

„Trojka” byl v rauši. Běhal od čerta k ďáblu, schovával se nám, vylézal za „Dvojkou” i tam, kde se údajně neměl šanci dostat. Občas to byl fakt nervák. Stačila vteřina nepozornosti a pět minut jsem ho hledala po hale na jejímž konci se až ke stropu tyčil monstrózní prolézací hrad s tobogány. Jeho dominantou byla od země natažená černá síť. Brutálně strmá, s malými koly k průlezu a jen pár oddychovými místy. Ohromující! „Bože, tohle snad nemůže nikdo vylézt.” „Ještě jsem na ní nikoho neviděl.” přitakal manžel.

Zrada v oblacích

„Mami, půjdeš se mnou na lanovou dráhu ve výšce?” zeptala se mě „Jednička”. Další fantastická atrakce tak pět metrů nad zemí. „No jasně, že jo!” Vidina chvilinky, kdy nebudu muset střežit vynalézavost „Trojky” byla lákavá. „Jdeme!” „Jednička” vlezla na lana a už se ladně vznášela halou. Moje antré bylo poněkud váhavější. Při prvním došlapu nad prázdnotu se se mnou lana nebezpečně prohnula a rozhýbala v rytmu mého strachu ze strany na stranu. Přesun přes celou šířku haly, jsem ale nakonec zvládla!
„Jdeme dál.” povzbuzovala mě „Jednička”, ohnula hřbet a vydala se do další části dráhy. „Zrada!” Druhý úsek vyžadoval lezení po kolenou nebo předklon až k pasu. S mýma zádama a odporem k ničení legín? Ani náhodou! „Tohle nedám! Promiň.” křikla jsem za „Jedničkou” a zahanbeně se vracela zpět.

Asi po třech hodinách dovádění jsem objevila spásný prostor pro mrňata do pěti let. Ohraničenou bezpečnou zónu. Svalila jsem se do sedačky a pozorovala, jak „Dvojka” s „Trojkou” spokojeně rejdí v kuličkách. Aspoň na chvíli „vypnout!” To je ono! „Jednička” mezitím vyzvala k opičím hrátkám tatínka. Moje válečka však trvala sotva čtvrt hodiny, když se přede mnou zjevila rudá jako rak, sotva popadajíc dech, s funícím tatínkem v zádech.

„Mami, mami! Já jsem vylezla tu černou síť až nahoru. Dvakrát! I s tátou.” „Tak to smekám!” „Csss, jako prd!” chvástal se. „Teď tam půjdeš se mnou ty!” Tak to je gól! Dobrá podpásovka! „Myslíš, že to dám?” Otočila jsem se na svého rytíře. „Jo, dáš!” podpořil mě. Maličko zapomněl, že jsem deset let nosila, rodila a kojila děti, kdežto on si stále držel svou fyzičku a svalstvo. Rozkydnout do všech světových stran, se podařilo jenom mně. No jo, ale taky jsem si nedávno řekla, že se začnu dávat dohromady! A tohle je challenge.

„Cajk, zkusím to!” „Jupíííííí!” vypískla „Jednička” nadšením. „A já to chci vidět!” přisadil si manžílek. „To určitě a budeš se mi celou cestu do Trutnova smát! Hezky tu zůstaň s píďaty.” oponovala jsem a neochotně se šinula pro boty. Byla ve mně malá dušička. Tohle prostě musím dát!

Výzva černé sítě

Při nástupu do sítě jsem se chvěla jako osika. Trať začala prudkým stoupáním se třemi malými kulatými průlezy, kam se mi sotva dařilo provléknout hlavu s jednou nohou a zadkem, abych se dostala skrz. Bože, to je prďák!!! Nohy mi tím sklonem málem vyskočily z bot, protože jsem si je, frajerka, utáhla jen na oko.

Ale úvodní část jsem zvládla. „Uffff!” opřela jsem se o první záchytný bod a podívala se vzhůru. „To ještě nejsem ani ve třetině??? To si snad dělají pr..l! Tak vzhůru, zpátky ni krok.” „Jednička” přede mnou šplhala lehounce jako vánek… už byla, mrška, v půlce srázu. Nadechla jsem se a vyrazila za ní.

Čekaly mě čtyři strmé části, každá v délce asi tři metry. Mezi nimi vždy odpočinkový pidimidi ostrůveček. První se mi podařilo zdolat celkem bez obtíží, po druhé jsem už funěla jak bullmastif. „No ty kráso!!! Tak odtud se vzala ta červeň v „Jedniččině” tváři. Třetí jsem zdolala s jazykem na vestě. „Mamí, ještě jeden a jsi nahoře!” roztleskávala mě dcerunka dávno dřepící na vrcholu. „Ty kozo jedna, počkej, já ti ukážu!” Vyhoupla jsem se do poslední části a už seděla vedle ní. „Hezkýýýý!” blahopřála mi k výstupu. Sakra, kdy že se nám otočily role??? To já mám povzbuzovat!

„Tak a mám splněno!” tleskla jsem si s ní dlaní. „Ne ne, ještě tě čeká tobogán!” tlemila se na celé kolo a ukázala rukou ke stropu, kde byl vstup na nejvyšší klouzačku, co jsem kdy viděla. „V žádném případě, nejsem sebevrah! Navíc mám legíny z brutálně klouzavého materiálu. Zabiju se, přijdeš o maminku!” „Maminečko, prosím, prosím, to skoro nejede, fakt.” Nedala se odbýt prvorozená. „Dobrá, jdu se tam podívat a UVIDÍME!”

Ještě předtím mě vytáhla na prosklenou vyhlídku. Nejvyšší bod budovy snad dvacet metrů nad zemí. Blivno mi bylo už při pohledu před sebe, natož pod nohy. A to mě ještě čekal sešup po zadku dolů.“

Tobogánový fičák

Sedla jsem si, ale odrazit se do díry padající hluboko dolů? To není sranda! Navíc z tunelových tobogánů mám klaustrofobii. „Bléé!” Už už jsem se chtěla zvednout a na všechno se vykašlat, ale k nástupišti přišel muž s malinkatou holčičkou v ruce a zařadil se za nás. „Jsem v řiti jak Baťa s dřevákama!” Zavřela jsem oči a odrazila se. OHHHHHHH to byl fičááák! Jedna zatáčka, druhá, třetí.. pátá… letěla jsem dolů jak namydlenej blesk. Ale přežila!

Už dlouuuho jsem se nesnažila pokořit své limity. Teď to přišlo zcela nečekaně v dětském parku. Smích? Ten mě hodněkrát přešel. Ale euforie, z dosažení cíle a pokoření strachu, byla tisícinásobná! Byla jsem na sebe pyšná! Moc pyšná! I za to, že jsem se po prvním neúspěchu na laně nevzdala.

Zjistila jsem, že pod těmi nánosy mateřských povinností se pořád skrývá bojovnice. Sice funí jako lokomotiva, ale je tam! A je připravená jít životem dál jako suverénní žena, kterou jen tak nějaký tobogán ani síť nerozhází.“

A o tom je! Neplakejte nad rozlitým mlíkem, i když je právě středobodem vašeho vesmíru. Probuďte v sobě Xenu či Wonder Woman. Vyjděte vstříc fyzické námaze, objevte vlastní sílu. Vnitřní, i tu fyzickou. Jsme přece matky. A matky zvládnou všechno na světě! S hrdostí a elánem nám vlastním.

A nezapomínejte na důležitý fakt. Při zdolávání překážek se mysl úžasně zrelaxuje. Nevěříte?

Čtěte můj blog a nezapomínejte:
„Odpočinutá máma je milionová máma“

S úctou vám všem,
Pája Jirásková

23/03/2026 Pavla Jirásková