„Mám pro děti překvapení,“ hlásil mi při předávačce našeho trojlístku manžel na parkovišti. „Můžeš jít na zkoušku s kapelou.” „ÓLALÁÁ!“ zaplesalo mi srdce radostí, kterou ale vzápětí vystřídalo vystřízlivění. Logistika! „Potřebuješ auto? Dnes si ho musím vzít já!“ připomněla jsem mu realitu našvihaného programu. Manžel zklamaně zabručel: „Jednou chystám tajnou misi a hned se mi zhatí.” 

Druhý den se v době oběda zjevil ve dveřích. Nandala jsem mu chlapskou porci rajské s knedlíkem a čekala, až kápne božskou. Musím vědět, co chystá! NIC. „Dáš si se mnou ještě kafe?” prodlužovala jsem společný čas bez přítomnosti našich miláčků. Však já to z něj vytáhnu! Až doutnající hrnek silného espressa mu rozvázal jazyk. 

Tajemný plán

„Co máme odpoledne v plánu?” Začal vyzvídat. „Jednička” trénink, jinak nic.” Zvědavost už ve mně bobtnala do monstrózních rozměrů. „Tak ji omluvíme. Pojedeme dneska.” „A kam?” Málem jsem vybuchla napětím. Ledabyle se pousmál, usrkl z hrnečku… Dává si na čas, můj drahý choť!… pak s potutelným úsměvem procedil: „Pro králíka.” „Cooooo? Králíka? Haraší ti? Nikdy jsi ho nechtěl. To JÁ chtěla pro děti králíka, ty jsi v něm viděl jen sváču pro hada.” 

„Jenže jsem zjistil, že může volně běhat po baráku, naučí se kakat na záchod v teráriu a děsně rád se mazlí. A nesmrdí! Takže je skoro jako malý pejsek s mnohem méně starostmi. „Ťuťuťu ňuňuňu”. Tak ono u nás bude ještě víc veselo!

Po návratu ze školy mi „Jednička” oznámila „Mami, dneska půjdu ke kámošce.” „Nepůjdeš. Jedeme pryč. Tatínek je tu v cuku letu.” „Jééé a kam pojedeme? Co tam budeme dělat? Jak dlouho tam budeme? Co si mám vzít na sebe? Co zabalit?” Hlava mi z toho šla do vývrtky. „NIC TI NEŘEKNU, NEPTEJ SE!” Snažila jsem se ochránit samu sebe před výslechem třetího stupně. Marně! Teror pokračoval celou hodinu jízdy až do Hořic. 

V postranní temné uličce vytočil manžel telefonní číslo neznámé osoby. „Dobrý den, jsme tu.” „Vidím vás, zaparkujte před garáží.” Když jsme zastavili „Jednička” nedočkavostí málem vypadla z auta. „Pojďte dál.”

Chlupáčci ňuchňaví

Byli tam. Mrňaví dvouměsíční zakrslí králíčci, šediví, strakatí, bílí. Sladoučcí! Úplně k sežrání. Nevěděla jsem, kterého dřív chovat. „Jednička” otevřela pusu v němém úžasu. Konečně tu svoji užvaněnou chlebárnu zavřela. Tohle pro ni bylo to nejkrásnější PŘEKVAPENÍ na světě. „Tak vybírej.” pobídl ji manžel. „Zítra máš desáté narozeniny.” „Jedničce se dojetím zalila očka slzami. Dlouho chtěla zvířátko a králíčka úplně, úúúúplně nejvíc.” 

Mým tajným favoritem byl lehce ustrašený černobílý strakáček. Ale „Jednička” sáhla po nejzvídavějším šediváčkovi. A už ho nepustila. „Toho chci, tohle je můj králík!” Řekla rozhodně a odhodlaně. Její výběr nepřipouštěl absolutně žádné pochyby. PŘEKVAPILA! Jindy si nedokáže vybrat ani příchuť zmrzliny. Tohle však byla láska na první pohled. 

Se smutkem v očích jsem koukla na strakáčka, který se schoulil v náručí „Dvojky”, zatímco „Trojka” s mohutným řevem proháněl všechny ostatní králičí mimina po pokoji. A pak mi blesklo! „Vezmeme dva!” 

Králík nebo nájem?

„DVA? D. V. A.? Hláskoval nevěřícně manžel slovo, jehož znění znamenalo méně tahanic o králíka v rodině. „Mám hotovost, jen ja jednoho.” Pokusil se o výhybku a z peněženky doloval tři tácy. „Tak to je chabá výmluva, ta ti neprojde, lásko.” Letělo mi hlavou při pohledu na tak velký obnos. Králík ve zverimexu stojí 750 Kč, to mám dávno zmapované. Tři tisíce musí stačit na tři chlupáče.

„Dám vám slevu.” chytila se na příležitosti paní chovatelka. „A zbytek můžete poslat na účet.” „Panebože kolik za ty mrňavý hopkálky chce??? To jako tři tisíce nestačí??? WTF! Nestačilo! Byli to mazlíčci z vybraného chovu s vybraným chováním, a tak si žádali vybrat celou peněženku. 

Jenže manžel byl naměkko. A já taky. „Ty rozhodni!” hodil tíhu na má bedra. Mrkla jsem na šťastnou „Jedničku” se šedivkou a stejně spokojenou „Dvojku” se strakáčem. „Zlevním vám celou tisícovku” přisadila si chovatelka. „No dobře, bereme dva!” Ne, bereme DVĚ! Jsou to králičice. 

Manžel předal tři tácy paní domácí a naladil internet banking, kde zadal příkaz na další tisíc korun. Polilo mě horko, to jeden tenhle vyšlechtěný třísetgramový chundeláč stojí normálně dva a půl tisíce korun? Tak ještě, že máme tisícovku slevu! 

Jména s apetitem

Cestou domů se okamžitě rozjela diskuze nad jmény. Mně napadaly jen absolutně nepoužitelné blbiny. „Jednička” však přemýšlela, až se z ní kouřilo. Pak prohlásila. „KŘUPKA! Můj králíček bude KŘUPKA.” Nejbožejší jméno pro králíka, jaké jsem kdy slyšela! Nemyslíte? Ale jak budeme říkat té černobílé? 

Byly jsme v tahu! Ke Křupce stejně hodobožové jméno prostě nešlo vymyslet. „Zeptáme se AI.” Ještě, že tu umělou inteligenci máme. I pro ni to byl oříšek. Ale na dva tři pokusy dotazování, jsem z ní vydolovala „LENTILKU”. Stejně hravé jedlé jméno, jako má Křupka, které navíc perfektně pasuje k punkově flekatému zbarvení.  

Zrození Křupana s Ventilem

Večer, když náš trojlístek spokojeně spal, jsme se s manželem usadili na zemi v obýváku a užívali si ňuňání, muchňání a čuchňání.
Králík, panečku, to je antistress!
Manžel dal Křupince ochutnat kus hlávky z brokolice. Ta se zahryzla, až to hlasitě zapraskalo. „No ty jsi, pořádný Křupan.” rozchechtal se. „Děláš čest svému jménu“. „Z Křupky Křupanem za hlávku brokolice. Chudák holka!“ Hihňala jsem se i já.

„A co Lentilka? Vymyslíme z tak něžného jména mužský paskvil?” Nová zábavná hra začala. Pustili jsme se do ní s veškerým elánem. „Křupan a Lentilec, ne to není ono. Křupan a… Křupan a… KŘUPAN A VENTIL!” Chlámali jsme se oba na plné kolo. Dokonalé! „Křupan a Ventil, dva bobani v rodině.” „Jo a bacha na kabely! Prý jsou největší delikatesa, tak ať z nich neunikne bobek s napětím.” 

A tak máme doma dvě malinké heboučké králičice, kterým ze srandy říkáme „Křupan a Ventil”. To to dopracovaly. Jenže my jsme uvolnili závity zatuhlé stresem v nekončícím „tlemivci” nad naší kreativitou při prznění krásných jmen. 

Nebojte se experimentovat s různými názvy či jmény. Vytvářejte neologismy, blbismy a kravismy tak dlouho, dokud budou nápady prýštit. Ohýbejte je, kruťte a tlemte se, až vám ztuhne čelist. Strašně moc to uvolňuje napětí i stres a prodlužuje život. Až něco božího vymyslíte, okořeňte si tím ovzduší i v dalších dnech. To bude legrace. Stejně jako u nás. 

Křupan a Ventil… já padnu! 

Čtěte můj blog a nezapomínejte:
„Odpočinutá máma je milionová máma“ 

S úctou vám všem,
Pája Jirásková

© Ing. Pavla Jirásková / 2026
Všechna práva vyhrazena