Je den jako malovaný. Za okny poletují vločky sněhu, sluníčko svítí a my s “trojkou” máme krásné dopoledne. Hrajeme si na zemi v obýváku, stavíme kostičky duplo, pozorujeme ptáčky na zahradě. Občas náš jedenapůlletý chlapeček vyleze na gauč a sveze se po mně dolů. V tomto období pro něho představuji perfektní živou prolézačku. Své role se dnes zhostím s vervou. Otáčím ho hlavou dolů, přendávám z ruky do ruky, létám s ním jako s letadlem. Další cirkusová čísla na sebe nenechají dlouho čekat. Když v tom…

..Lup! Tu ránu museli slyšet i sousedé v baráku odnaproti. Zády mi prostřelí ostrá bolest. Táhne se od pravé lopatky až po krk na vrchol týlu. Pulzuje i dolů až k hýždi, a dokonce i do strany přes celou pravou ruku, kterou totálně znehybní. „Jsem v rejži!” bleskne mi hlavou. Opatrně se ji pokusím zvednout alespoň k úrovni pasu. „Game over.” Tohle nepůjde. Břitva protínající celou mou pravou stranu mě neúprosně nutí k nehybnosti. „A dopr..e!”

Podívám se na svého chlapečka se slzami bolesti v očích, ten ze mě má ale bžundu a tlemí se mi do obličeje. Moje netradiční chování si zřejmě vykládá jako další cirkusové číslo. „Co budu dělat? Jak se o něho postarám? Přebalím ho? Obléknu ven?…”

Úlevný manévr

Najednou dostanu geniální nápad. „Zkusím se protáhnout. Snad se mi povede bolest trochu uvolnit a ruku se zády rozhýbat.” “Trojku” jsem přestala zajímat, našel si zábavu vedle v jídelně. „Perfektní načasování. Teď nebo nikdy!” Opatrně si klekám a pomaloučku pokládám tělo zády na koberec v obýváku. Chci vyzkoušet rotační uvolňující cviky typu – hlava na jednu stranu, nohy na druhou – jenže než se dostanu do správné polohy, můj miláček je u mě. Máma ležící na zemi! Jůůůů. Kořist o kterou se nikdy nenechá připravit!

Okamžitě, s chirurgickou přesností a počůranou plenkou pod tepláčky, usadí své téměř patnáctikilové tělíčko přesně na můj “ksicht”. K dokázání svého triumfu začne na mém obličeji poskakovat. „Tohle nevyhraješ, frajere! Zapomínáš, že máš mámu bojovnici!” V bitvě o holé přežití zvednu obě ruce (ano, i dosud nehybnou pravačku) chytnu “trojku” za pas a posunu z mého obličeje za hlavu na zem. „Hahááá, vyhrála jsem!” Bolestí sice nemůžu popadnout dech, ale jsem volná!  

Chlapeček si vesele hoví za mojí hlavou a nehodlá ze svého privilegovaného místa odejít. „OK, odejdu já.” I přes brutální bodance v krku zvedám hlavu, abych si pomalu sedla. Ejhle, ono to nejde. „Vlasy!” Ten holomek mi sedí na dlouhé kštici, což pro mě představuje totální knockout. Navíc v ruce svírá kartáč na drhnutí vany, kterým mi začne důkladně čistit obličej.

O vítězi už není pochyb. Tenhle match jsem projela na plné čáře. “Trojka” se své bezvadné hře chechtá a já nevím, která z bolestí drtících mi tělo je nejhorší! Výstřely zablokované páteře, přisedlé vlasy nebo štětiny rejžáku v obličeji. Navzdory bezvýchodnosti celé situace se i přes slzy musím smát. Takhle bizarní scéna by jistě získala hlavní cenu v Neváhej a toč!   

Pomoc nablízku

Dodnes netuším, jak se mi to povedlo, ale ze zajetí se vyprostím. O odvetném kole nemůže být řeč. Raději okamžitě volám mamce. „Mami pomoooc, já se nehnu! Můžeš přijít, prosím?” Mohla. Uff. Za půl hodiny si přebírá starost o našeho drobka a já se úlevně choulím v rohu gauče. A dál žhavím mobil. Píšu zprávu fyzioterapeutovi. Už mnohokrát nás s manželem postavil na nohy. Dávám si proto záležet na její naléhavosti: “SOS!!! Nehnu se! Záda! Prosím, najdeš mi dnes volné místo? Můžu kdykoli!” Chřipková epidemie je v plném proudu, což by mohlo v hrát v můj prospěch. 

Druhá zpráva letí kamarádce P. “Ahoj P, dnešní drink ve městě platí, pokud se budu moct hýbat, zablokovala se mi záda. Snad bude volné místo na fyzio. Pája.” Včera měla P narozeniny, tak se od rána těším na podvečerní drbárnu. Nezbývá než čekat, jak to celé dopadne. Když v tom volá P z práce. „Ahoj Páji, prosím tě, cos vyváděla?” Se stále chvějícím se hlasem ji líčím celou storku. Nesměje se. Místo toho udělá gesto, které ji nikdy nezapomenu. „Dej mi vědět, zda se uvolní místo, kdyby ne, půjdeš dnes místo mě! Tečka! Nebudeme o tom diskutovat!”

Zvláštní, jak se někdy okolnosti seběhnou. S P už přes rok řešíme její chronické problémy ruky. Před dvěma a půl měsíci dospěla k názoru, že se objedná k našemu fyzioterapeutovi. Ano, dva a půl měsíce čeká na termín, který je právě dnes v podvečer. Náhoda? „P, to přece nemohu přijmout!” Dojatě odmítám její nabídku. „Ale já nemám nic urgentního, můžu fungovat. Ty ne, a navíc se staráš o miminko. Když nebude jindy volno, půjdeš ty. A rovnou mi domluvíš další termín.” Prosté „Děkuji.” Potvrdí naši dohodu. 

Rasovinou ku zdraví

A už je tu zpráva z fyzioterapie. “Bohužel, dnes se nikam nevejdeš.” Asi fakt osud! Obratem odpovídám: “Dobře, tak já přijdu místo P. Vím, že ses těšil na novou tvář a místo toho přijde zase jen “stará osahaná klika” (tak mě přátelsky nazval fyzioterapeut, když jsem mu řekla o svých 40. narozeninách), ale máš smůlu.” Emotikon vztyčeného palce na souhlas ukončí naši debatu. 

Diagnóza: zablokované 3. a 4. žebro potvrzuje, že tohle bych sama nerozhýbala! Teď asi čekáte květnaté líčení průběhu fyzioterapie, žalozpěvy a proklínání toho zabijáka, který snad musí mít proti mým zádům něco osobního. Ale nechám si to pro sebe. Nejsem hysterka! Každopádně po 45 minutách odcházím z fyzioterapie s tejpy na zádech absolutně bez bolesti. Tradáááá!! „Drink platí.” Volám při cestě domů vesele P, která čeká u mobilu jako na trní. Večer se sejdeme u ní doma a klábosíme až do půlnoci o všech možných hovadinách.

Na vlastní kůži jsem si moc dobře uvědomila, jak je důležité mít v životě skvělé přátele a dobré vztahy s rodinou. A že říct si o pomoc není hřích. Někdy je lepší nedělat ramena a zavolat přítele na telefonu – mamku, babičku, ségru, kamaráda nebo sousedku a přijmout hozenou rukavici i za cenu toho, že se můžete hanbou propadnout. Hlavně proto, abyste mohla být dál máma. Máma, jejíž tělo si občas také potřebuje odpočinout!

Mockrát děkuji P za záchranu. Pevně věřím, že se jí úžasné fyzio péče dostane již velmi brzy. 

Čtěte můj blog a nezapomínejte:
„Odpočinutá máma je milionová máma“ 

S úctou vám všem,
Pája Jirásková

© Ing. Pavla Jirásková / 2026
Všechna práva vyhrazena