Je 23:51. Usedám k počítačím psát tenhle článek. Ještě před hodinou jsem se viděla zachumlaná v postýlce usínající se sluchátky v uších. Jenže co se nestalo…

Dnešní den byl naprosto obyčejný. Celý jsem ho strávila se svým jedna a půl letým synem. Smáli jsme se, povídali, hráli, papali, kakali, smrděli, no prostě normálka. Podvečer jsem ale musela k počítači, protože se na mě nečekaně navalila kupa práce. 

Manžel si proto převzal naše milované dětské trio pod patronát a vydali se spolu na nákup a hřiště. „Dům je prázdný! Juchůůů! Jak nevídané!” Přesunula jsem se s noťasem do prvního patra. „Přece jim nebudu po příchodu hned na ráně!” A pracovala. Šlo mi to pěkně od ruky. Znenadání se za mými zády ozvalo. „Mamí, jídlo!” Tým s taťkou v čele připravil luxusní gáblík. Pecka. Cítila jsem se jako královna s topinkovým odérem všude po těle (Ne, sranda! Topinky fakt miluju). Jenže jsem nestihla úkol dokončit, a tak mé kroky vedly po večeři zase ke kompu. Za hodinu jsem měla hotovo. Mezitím “jednička” uspala “dvojku” a manžel “trojku”. PERFECTO! 

Že bych měla konečně čas na sebe? Musím přiznat, že mám trochu maglajz v rozepsaných projektech. Jsou na dvou profilech, a tak nikdy nevím, kde co hledat. „Převedu si je pod jeden!” vypískla jsem nadšeně a s chutí se do toho pustila. Docela to trvalo, ale vše srovnáno! V projektech mám jasno a hned bych šla psát, jenže spát se mi chce ještě víc. „Tak spát nebo psát?” Dilema vyřeším rychle. Jsem totálně KO.

Dream job

Přesouvám se do koupelny k večerní hygieně, když můj pohled mžikem zavadí o termosku na horkou vodu. Sakra! Že ona není naplněná? Otevírám znechuceně víko s předem jasným výsledkem. Jasně, že není. „Ach jo!” Zavírám termosku a neochotně se vydávám z prvního patra do přízemí ohřát vodu v konvici. Náš miláček “trojka” se totiž stále budí na noční mlíčánek a já nemám sílu ve 3:00 běhat po baráku. No tak běžím teď, ve 23:00 hod.

Otevírám dveře a… málem padnu do mdlob. Hotová apokalypsa! Obývací pokoj, kuchyňský kout i jídelna jsou zavalené vším co doma najdete. Hračky, nádobí, tužky, papíry, jezdítka, vše se válí na zemi, na sporáku, na baru i na mém pracovním stole. Já na tu spoušť přes práci zapomněla. „TOHLE NE! TO NEDÁM! Prodírám se ke konvici abych dala vařit vodu a zapřísáhám se „Na ten bordlel nesáhnu. Až ráno!”

Když musíš, tak musíš

Konvice se žhaví a já automaticky otevírám myčku. „Tak ji aspoň vyndám.” Skládám nádobí do příhrádek a sakruju ostošest. „Já nána jsem si dovolila jeden večer dělat své věci.. tohle mám za to. Nejdřív úklid, potom zábava. Jak mi bylo v prvním patře blaženě. Co oči nevidí…” Teď ale upřely zrak na 4 gaučové polštářky. Před pár dny jsem jim opatřila povlaky s nesmírně rozkošnými ježečky. Byste netušili, jak může taková hovadina zvednou matce na rodičovské každý den náladu, a to hned několikrát!. Jenže teď se mi smějí do ksichtu, holomci nakreslení!

Myčka je vyndaná a konvice stále nedobublala. „Tak že bych tu hromadu špinavého nádobí ještě nacpala dovnitř?” Vidina čisté linky ráno je natolik silná, že zas a znovu ohýbám hřbet a rovnám zaschlé talíře a misky po večeři do myčky. Přestávám se čertit. Už jsem se navztekala dost. Místo spílání se mi náhle začne rodit tenhle článek. Nééééééé! Já chci jít spát. Voda v konvici je uvařená, přelévám ji do termosky a sedám k počítači. Je 23:51…

První návrh článku je téměř dopsaný v 0:29. V 0:53 první korektury. Super. To byla extra rychlost. Když je nápad, jde to samo. Příležitost se nesmí nikdy prošvihnout, to vím už dávno. Třeba se z těch pár vět stane někdy hit. No, asi ne. Ale snít je hezké. A krásné je i to, že se mi povedlo udělat zase po dlouhé době něco pro sebe. Něco, co mi vykouzlí úsměv na rtech. Při psaní se vždycky cítím dobře a je vlastně úplně jedno co píšu a jak to dopadne.

I když jsem fyzicky unavená a jdou mi oči šejdrem, jsem šťastná. Do finálních korektur se dám až s nově nabitou energií, už teď ale vím, že to stálo za to. Moje duše udělala po opravdu dlouhé době něco pro sebe. Pro své jsoucno. Pro svou podstatu. A to je boží! 

Pokud ještě nemáte, najděte si činnost, která bude jen vaše. Činnost, kdy přestane myslet na všechny i všechno kolem. Věc, která pohltí všechny vaše smysly. A držte si ji! Nikdy se jí nevzdávejte. I když to bude vypadat, že se ztratila, pokud to je TA PRAVÁ činnost podtrhující vaši osobnost, cestu zpět si vždycky najde. 

Čtěte můj blog a nezapomínejte:
„Odpočinutá máma je milionová máma“ 

S úctou vám všem,
Pája Jirásková

Je 0:56. Tak dobrou!

© Ing. Pavla Jirásková / 2025
Všechna práva vyhrazena